Letopisy Želvíry čili želvy Elvíry, 1. díl

Ž: Želvíra, želva (přes 100)
B: Bertík, papoušek (skoro 80)
I: Iris, kočka (asi 4)
R: Ričinka, štěně (4 měsíce)
M: maminka Lenka (43)
T: tatínek Vašek (45)
J: Jakub, syn (8)
D: Dora, dcera (16)
a další

Ž: Škoda, že lidé neumí řeč zvířat. Kdyby uměli, nemuseli by si psát deníky. Stačilo by, aby si pořídili do domácnosti želvu. My, želvy, žijeme dlouho. A hodně toho pamatujeme a hodně toho proto víme. Tak jako mají stromy ve svém dřevě letokruhy, ze kterých se dá vyčíst historie jejich růstu, želvy mají na svých krunýřích cosi jako letopisy. Letopisy želvího života. Já jsem se svou lidskou rodinou už sto roků. A své letopisy vám postupně převyprávím. Letopisy želvy Elvíry.

Přivezl mě do Prahy velmi dobrodružně a po klikatých cestách Václav Šanda. Ale to ještě nevěděl, že se stane uznávaným přírodovědcem a odborníkem na chov želv. A já od té doby – skoro sto let – žiju v jeho rodině. Ale k tomu všemu se ještě dostaneme.

M: Nakrmil´s Želvíru? A Bertíka?
J: Jo.
M: Má Ričina čistou vodu? Nasypals Iris granule do misky? Pospěš, nebo přijdeme pozdě. Táta s Dorkou na nás už čekají. Tak Jakube…
J: Joooo! Želvírko, ahoj. Dávej tu na všechny pozor. Ričinko, místečko. Místečko! Čekej. Já přijdu. Místečko. Dobře.
M: A vlajku máš?
J: Tu vzala Dorka.
B: Nazdaaaarrrr! Kubíku, nazdaaaarrrr!
J: Nazdar, Bertíku!

Ž: Takhle to tu chodí skoro každý všední den. I když dneska je to trochu jiné… Ale k tomu se později dostaneme. Teď už je na čase nás všechny představit. Jmenuji se Elvíra. Jenomže náš Kubík mi říká Želvíra. Aspoň je prý hned poznat, že jsem želva. Přesněji: jsem želva zelenavá. Nevím, proč se říká, že má někdo paměť jako slon. Lépe by bylo: Má paměť jako želva. Většina želv žije přece déle než většina slonů. I já toho pamatuji velice mnoho. Jsem vlastně živý deník této rodiny. Jeho první stránky – první stránky mých letopisů – patří pradědečku Václavu Šandovi a poslední osmiletému Kubíkovi Šandovi.

R: Kam šli? A kdy přijdou? A co když se mi bude chtít čůrat?
I: Hlupáčku, od čeho jsou támhle v koutě noviny? To by mělo vědět každé kotě i každé štěně, k čemu jsou noviny.
B: Noviny, noviny – do každé rrrodiny! Čerrrstvé zprrrávy! Čerrrstvé zprrrrávy!
R: Ale proč mě nevzali s sebou?
I: Jsi štěně. Pletla by ses jim pod nohama. Nás kočky běžně nechávají doma.
R: I Bertíka.
Ž: Ano, s papouškem nebo s želvou jdou na procházku jen výjimečně.
R: Ale kam šli?

B: Tady v novinách to máš čerrrné na bílém. Dávej pozorrr. Pozítří – tedy dneska, prrrotože je pondělí a tohle jsou předvčerrrejší noviny – v šestnáct hodin se v Prrraze na Alberrrtově bude konat slavnostní shrrromáždění u příležitosti dvacátého pátého výrrročí sametové rrrevoluce. Sakrrra, sakrrra, to to letí… Vždyť je to už čtvrrrt století!
I: To si ani nedokážu představit.
B: Prrrůvod se vydá z Alberrtova na Nárrrodní třídu. Historrrie se opakuje…
Ž: Ano, historie se opakuje. Pořád dokola.
I: Sametová srst, to moc dobře vím, co je. Ale sametová revoluce? To mi nic neříká.
R: Já to taky nevím…
B: Kdybyste dávaly včerrra večerrr pozorrr, když to táta Kubíkovi před spaním vyprrrávěl…
R: To už jsem spala. Byla jsem ucabrtaná z procházky.
B: Ucabrrrtaná z prrrocházky! Ta dnešní mládež nic nevydrrrží!

Ž: Mládež, mládež… Vždyť i Bertík je oproti mně zelenáč. Je mu sotva osmdesát! To je na papouška tak akorát. Kočce Iris jsou čtyři roky a Ričinka je čtyřměsíční štěně. Je kříženec a naši si ji přinesli jako malou z útulku. S tátou Vaškem, mámou Lenkou, šestnáctiletou Dorkou a osmiletým Jakubem jsme jedna veliká rodina.

R: Tak proč odešli?
B: Vždyť jsem to četl v novinách. Kvůli tomu výrrročí! Výrrročí sametové rrrevoluce.
R: Já nevím, ani co je výročí ani co je revoluce…
I: To po tobě nikdo nechce, vždyť jsi ještě štěně. Já zas netuším, jak může být ta revoluce sametová.
R: Ty aspoň víš, co je revoluce.
I: No… Víš… Spíš to… vůbec nevím. Ale vždyť já byla kotě ještě nedávno. Naštěstí Želvíra všechno ví.
B: Tak ji nechte vyprrrávět dobrrrodrrružnou historrrii naší rrrodiny a k té sametové rrrevoluci se taky dostaneme.
R: A co když zase usnu a o revoluci se nic nedozvím?
B: No to by byla hrrrůza…

Ž: Tak tedy, protože jsi ještě štěně, řeknu to hodně zjednodušeně. Když je ve světě lidí nebo i v pohádkové říši zvířat někdo, kdo vládne tak, že se to málokomu líbí, lidi i zvířata se rozzlobí. A když jsou hodně naštvaní, tak se rozhodnou to změnit. Mocipány i zvířecí vládce svrhnou z trůnu a zbaví je jejich moci. Často je u toho mnoho nenávisti a dokonce i mnoho krve.
R: A to je revoluce?
Ž: I takhle může vypadat revoluce.
I: Ale já pořád nechápu, jak může být sametová. Samet je přece hebký a jemný. Jako moje srst…
B: Irrris, nech Želvírrru vyprrrávět.

Ž: Máš pravdu, Iris. Ta naše sametová revoluce proběhla vlastně jemně, sametově, proto se jí tak říká. Lidé v naší republice byli velice nespokojení a naštvaní hodně dlouho. Tak dlouho a tak silně, až se přestali bát všech mocipánů. Ti se radši docela rychle, v několika málo týdnech, své moci vzdali. Nejspíš proto, že se báli, aby to s nimi nedopadlo špatně jako při většině revolucí. Takže revoluce to byla sametová a navíc velmi rychlá. Ale takhle jednoduché, jak ti to teď vysvětluju, to nebylo. Dokonce ani pro naši rodinu. Je to už dvacet pět let, Kuba ani Dorka nebyli ještě ani na světě…
R: Ani já, ani Iris…
Ž: Ani ty, ani Iris.
R: Ani Bertík?
B: To bych si vyprrrosil. Já už prrrožil v naší rrrodině několik rrrevolucí. Já jsem vlastně rrrevolucionář!
Ž: Bertíku…
B: Parrrrdón, parrrdón, to jsem přehnal. Tak pokrrračuj, Želvírrro. Ještě jí vysvětli, co je to to výrrročí.

Ž: Lidé i zvířata mají narozeniny. A každý rok je slaví. Výročí – to jsou vlastně narozeniny nějaké události. Taky se slaví a připomínají, aby se na ně nezapomnělo. Třeba svatby nebo…
B: Nebo rrrevoluce. A jak jsem četl v novinách, slaví se dvacáté páté výrrročí…
I: Sametové revoluce.
B: Tak už to víš. Rrriči? Sakrrra, chrrrní. Ale co, je to ještě štěně.