Učíme děti myslet a mluvit...

Milí kluci, holčičky a holky, zdraví vás vaše Knižní záložka.

Někdy se stane, že na člověka přijde z ničeho nic smutek. Platí to i o člověku dosud nedorostlém, tj. dítěti. Nemusí k tomu mít žádnou zvláštní příčinu, jako že ztratil přezůvky nebo mobil, nebo dokonce, a to vám fakt nepřeju, chytrý mobil za spoustu peněz.

Říkal tuhle jeden pan doktor, že stačí, když se zhoupne atmosférický tlak, popřípadě rosný bod a tyhle člověkem neovlivnitelné věci: člověk je sice neovlivní, zato ony ovlivní člověka. Z ničeho nic kašlete, kýcháte, škytáte, slzí vám jedno oko, pak druhé a nakonec obě, takže vypadáte jako nějaký ubulenec. Ztrácíte chuť k jídlu i ke hrám. A možná se dokonce přistihnete při tom, že si potichu zpíváte Když se ten Tálinskej rybník nahání, nebo bez ohledu na to, že je vám jedenáct Kam jste se poděly, moje mladé časy.

Představuju si, že mě právě nějaké dítě poslouchá a říká si: To jsem z toho jelen, k čemu ta Záložka dnes míří? Kdy už začne mluvit o nějaké knížce? Zbavte se obav, už je to tady. Edika Brno vydala knížku Jiřího Weinbergera Učíme děti myslet a mluvit aneb Ví to každá kapka se spoustou obrázků Pavly Hovorkové. A hlavně – se spoustou básniček a říkadel, legračních a taky trochu k zamyšlení. Například:

Oslovila socha sochu:
Zvednem kotvy! Aspoň trochu
a pojedem na Macochu,
Macocha soch je ráj!
Odvětila socha soše,
že už byla na Macoše
a že okem na punčoše viděla ten kraj.
Víckrát už tam nepojede,
sochy jsou tam celé bledé
a průvodcům huba jede přes zelený háj.

Rozloučím se s vámi začátkem básně Zabloudila tlustá čára:

Zabloudila tlustá čára cestou po papíře.
A tak vzniklo, jen to kviklo,
velmi zvláštní zvíře.

Na shledanou za týden se těší vaše Knižní záložka.