Tatrmani, 48. část: Seznámení

Tatrmani, 48. část
SEZNÁMENÍ

Rybana s Michalem a Pepou čekají, až se vrátí Ruda s Bertou z blázince. Své dva spolužáky z vodnické školy zachránila tahle šikovná mořská panna z podvodního vězení v kleci, střežené v Barakudově akváriu jeho dravými hlídacími piraňami. Všichni tři sedí v křoví vedle hotelu a čekají, až odjede policie.

Říkali jsme si, že pohled na čtyři dospělé a jedno dítě jedoucí na obrovské anakondě, následované lachtanem a mluvícím papouškem, by mohl některé lidi hodně vyděsit. Ale ani vodníci nevidí takový výjev běžně. I naše tři kamarády proto překvapí, když zjistí, že se k nim blíží tahle podivná společnost. A že vodníky překvapí máloco.
„Co je tohle…?“ žasne Michal.
„To je přece Jakub Vondráček…“ uvědomí si Pepa. „Co se to tu děje?“
„Trošku jsme se promíchali. Myslím lidi a vodníci,“ pustí se do vysvětlování Ruda už zase ve vodnické podobě. „Nedalo se tomu vyhnout,“ rychle dodá, když vidí káravý Rybanin výraz. „Šlo o záchranu tady těch lidí v nouzi nejvyšší.“

Vodníci už dávno nežijí jen v rybnících, řekách, přehradách a tak podobně, ale už se běžně pohybují mezi lidmi. Zalíbilo se jim mezi nimi. A tak jako jsou někteří lidé hodní a jiní nedobří, i vodníci jsou dobráci a zlouni. Hodní vodníci už ovšem neloví dušičky. Baví je vykonávat různá lidská povolání a jsou rádi, když mohou lidem pomáhat. Zlouni lidem škodí. Ale všichni se snaží dodržovat prastaré vodnické pravidlo – být mezi lidmi v utajení.

My už víme, že Barakuda tuhle zásadu porušil. Spolčil se s lidmi. S primářem Somrem a doktorkou Elektrou Tempírovou zvanou Upírka společně vymysleli opravdu zlotřilý plán na kradení a vyměňování lidských duší.

Pokud ale není vyhnutí, smí se vodníci lidem prozradit. Většinou když jde o záchranu lidského života. Trošku možná spoléhají na to, že takový zachráněný člověk bude považovaný za blázna, když řekne: Zachránil mě vodník.
„Nešlo to udělat jinak,“ vysvětluje Rybaně, Michalovi a Pepovi Ruda. „Těmhle pěti šlo o život. A i my s Bertou jsme měli namále. Museli jsme spojit síly. Jinak by bylo po nás.“

Plaváčci vypadají jak zmoklé slepice. Je už večer a těch dobrodružných a prazvláštních zážitků bylo od rána příliš mnoho najednou. Jediná babi Květuše je v bojovné náladě. Kapitáni neopouštějí v nebezpečí své pasažéry a učitelky se bijí za své žáky. Je úplně jedno, že jsou to bývalé učitelky. Vlastně bývalá učitelka, která má místo žáků trosečníky z ostrova.

„Teď bude po nás, jestli se někde nenajíme a nezahřejeme,“ vloží se rázně vodníkům do hovoru babi Květuše.
„Pamela chce taky žrrrát! Jinak jí hrrrozí smrrrt!“
„Chvíli to ještě vydrž. A buď zticha, ať nás neprozradíš policajtům,“ uklidňuje papouška Pamelu Honza.

Drží ho v náručí. Papoušek je stále pevně přilepený ke svému stojánku, na kterém stál vycpaný v recepci. Únavou z nadměrné a neobvyklé zátěže už nemůže lítat a je celý schlíplý.
„Hlavně musíme zjistit, co je s Barakudou,“ připomene Ruda, který neví nic o tom, jak skončil jeho bývalý spolužák, protože byl tou dobou s Bertou v blázinci. „Jestli už se o něj policajti postarali.“

„O toho jsem se postarala já. Toho už se nikdo bát nemusí,“ zasměje se Rybana. „Ale teď není čas na vyprávění. Je jasné, že se musíme co nejdřív dostat do hotelu,“ rozhodne Rybana jako nejchytřejší zástupce vodníků.
„A zachránit Fanouška,“ dodá úpěnlivě Berta.
„A kluky,“ přidá se Michal.
„Jo. Lojzu s Ferdou,“ doplní Ruda.
„Musíme se tam proplížit,“ navrhne Pepa.
„Pepo, pokud se tam budeme plížit, budeme podezřelí. Musíme jít všichni společně a pěkně hlavním vchodem.“

HOTEL

„Sem nemůžete,“ postaví se jim do cesty policista hlídkující u vchodu.
„Můžeme,“ nenechá se odbýt babi Květuše. „My jsme tu ubytovaní.“
„Tak to jo, ale kolega si vás uvnitř ještě zkontroluje podle seznamu.“
Plaváčci spolu s vodníky vstoupí do hotelové haly. Minou bezduché Upírčino tělo opřené o opěradlo lenošky hlídané ležícím psem, ve kterém je její duše nastěhovaná. Foukla ji do něj Rybana, když se potřebovala doktorky rychle zbavit. Vycpaný policejní pes byl první po ruce.

Pes Upírka vyskočí na všechny čtyři a vycení na Rybanu zuby. Ovšem když se po něm – vlastně po ní – Rybana přísně podívá, hned stáhne ocas mezi nohy a zase si lehne.
„To jste první, kterou poslouchá,“ obdivně vzdychne policista hlídající recepci. „Ta ženská spí celou dobu jako pařez. A ten její pes nás k ní nechce pustit.“
Policista vytáhne z červených desek papír. Je to seznam plaváčků. Jsou na něm jenom jména. Všechny ostatní podrobnosti o účastnících kurzu jsou ukryty v trezoru u Barakudy v pracovně.

„Tak a teď mi řekněte, kdo jste. Během vyšetřování sem můžu pustit jen ty, kteří jsou zde hlášeni nebo zde pracují.“
„Já jsem Květuše Fialová a jsem tu se svým vnukem Janem Fialou.“
„Dobrý večer,“ pozdraví Honza a trochu se začervená, protože mu velice nahlas zakručelo v břiše.

„To jsou Ofélie Konvalinková a Vilém Udatný,“ ukazuje babi Květuše jména na policistově seznamu i na Ofélii s Vilémem, kteří se drží za ruce a nevypadá to, že by to bylo ze strachu. „Tohle je Jakub Vondráček,“ pokračuje babi.
„Kde se tu berete? Dlouho jsme se neviděli,“ osloví Jakuba policista. „Ještě pořád pracujete u městské policie?“
Jakub není ani moc překvapený. Podobné situace totiž zažívají ti, kteří vystupují v televizi, poměrně často. Lidem jsou povědomí, a proto si je pletou s někým, koho znají třeba od vidění.

„Už ne,“ odpoví Jakub a šťouchne Honzu do zad.
Ten má totiž co dělat, aby se nerozchechtal. Dusí se smíchy. Policistovi naštěstí Jakubovo vysvětlení stačí.
„Já jsem Anna Černá,“ představí se Rybana jménem, pod kterým se v utajení přihlásila do kurzu plavání pro dospělé neplavce v Barakudově soukromé škole plavání Neptun.
„A tihle?“ ukáže policista na vodníky.
„A tihle?“ opakuje po něm Rybana, aby získala trochu času na přemýšlení. „Tihle?“

Ostatní vodníci se přikrčí, protože nečekali takové vyptávání. Vypadají, že po další podobné otázce začnou crčet.
„To je paní Ryboušková. Uklízí ve škole mého vnuka,“ pohotově zachraňuje situaci babi Květuše. „A pracuje i tady. Stejně jako tady pan Helmut Vokoun, ukáže na překvapeného Michala.“

Babička Květuše mrkne na svého vnuka, který pochopil, že pokud lže jeho vždycky pravdomluvná babička, musí mít opravdu velice pádný důvod. Protože lhát se nemá. Pochopitelně.
„Tohle je Luděk Dvořák. Ten je s námi v kurzu,“ pokračuje babi a ukazuje na Pepu. „A pak už jsou tu jen manželé Kalbáčovi. Tady je pan Kalbáč,“ představí policistovi Rudu. „Jeho paní spí támhle v hale na lenošce.“

„Patří jim ten pes,“ dodá pohotově Rybana. „Jmenuje se Upírka.“
„Už si je odvedu,“ pochopí Ruda. „Žena byla velice unavená, tak s námi nešla.“
„Byli jsme na výletě,“ doplní Vilém Udatný.

„Naučili jsme se plavat,“ pípne radostně Ofélie.
„Ztrrroskotali na ostrrrově. Hrrrozila jim smrrrt. A teď se všichni jdeme nažrrrat,“ prosadí se papoušek Pamela, kterému Honza pro jistotu chytne zobák, aby nezačal mluvit víc, než je v tuhle chvíli vhodné.
Policista se na papouška podezíravě podívá.

„Prrromiňte, to byl žerrrt,“ zaskřehotá pro jistotu Pameliným hlasem Honza, aby odpoutal policistovu pozornost z Pamely na sebe. „Já takhle čas od času krrrákorrrám.“
„Tak to už jsme všichni. A můžete mi říct, co se to tu děje?“ zeptá se babička a podívá se přísným pohledem učitelky.
„Vyšetřovali jsme zde oznámení, že tu jde lidem o život. Museli jsme to tady vyklidit, prosím. Zaměstnance jsme poslali domů,“ vyhrkne poslušně jako malý žáček policista, který si v tu chvíli neuvědomuje, že nejspíš prozrazuje policejní tajemství. „Ale nic podezřelého jsme nenašli.“

„Vašku,“ volá na svého kolegu od vchodu druhý policista. „Pojď, odjíždíme. Byl to planý poplach.“
Policie odjela a plaváčci i vodníci si převelice oddechli.
„Ty tady dál hlídej svou bezduchou paničku,“ dá Rybana rozkaz policejnímu psovi – Upírce. „Vy se jděte převléknout a usušit,“ přikáže plaváčkům. „A my jdeme naopak do mokra, protože sraz je za chvíli u kotelny. Na to musíme být pořádně nacucaní. Je před námi ještě spousta vysvětlování a práce.“

Všichni se rozcházejí, ale zarazí je vzdálený zpěv. Teprve teď si všimnou, že mezi nimi není Berta.
Ta sedí ve sklepě na zemi opřená zády o dveře kotelny, kde je uvězněný její na troud vysušený Fanouš. Láskyplně zpívá árii z opery Turandot. Její autor – italský skladatel Giacomo Puccini by byl jistě nadšen Bertiným vroucím projevem.
„Zvítězím! Vincero! Vincero!“