Tatrmani, 47. část: Setkání

Tatrmani, 47. část
SETKÁNÍ

„Babi, to byla paráda,“ vříská nadšeně Honza, který je nadšen jízdou na anakondě a kterému jedinému je líto, že jízda skončila.
Ostatní plaváčci už tak nadšeni nejsou, mají žaludek jako na vodě. Dospělí zkrátka snášejí houpání nahoru a dolů mnohem hůř než děti – je jedno, zda jedou na pouťové lochnesce nebo na obří živé anakondě. Do tohoto obrovského hada se proměnil Ruda, aby pomohl plaváčkům a Bertě utéct z blázince. A dovezl je zpátky na břeh rybníka v zahradě sanatoria.
„Parrráda! Parráda!“ připojuje se k Honzovu nadšení papoušek Pamela, stále ještě přilepený ke svému bidýlku.

„Jakube, hoď Bertu do rybníka,“ přikáže Ruda už zase ve své lidské – vlastně vodnické podobě.
„Vždyť se utopí,“ kvikne Ofélie a stiskne ještě silněji ruku Vilémovi Udatnému, kterého se nepustila od chvíle, kdy společně nasedli na záda anakondy Rudolfa.
„Je vidět, že toho o vodnících víte opravdu velice málo,“ uchichtne se Ruda. „Máme si co vysvětlovat.“
„To rozhodně máme,“ přisvědčí babi Květuše, ale vůbec ne káravě.
Jako kdyby se vrátila do věku svého vnuka, užívá si celé tohle prazvláštní setkání, přestože nebezpečí stále ještě není zažehnáno.

Jakub ovšem vysušenou hastrmanku do rybníka nehodí, ale opatrně ponoří.
Nahlas to zabublá, vytryskne ohromný gejzír vody a nad hladinu vystrčí hlavu místo Berty velryba. Zase se zanoří, obrovským ocasem plácne do vody, až všechny postříká, potopí se a zmizí jim z dohledu. Dokonce se ode dna rybníka ozývají zvuky, připomínající velrybí… vlastně spíš operní zpěv. Za chvíli se už ale z vody drápe Berta – tak čile, jako kdyby jí kvůli úplnému vyschnutí ještě před chviličkou nehrozilo ulomení.

„Nádhera!!!“ pochvaluje si. „Škoda, že ta voda není slaná, vydržela bych tam dýl. Tomuhle zážitku se nevyrovnají ani střiky vodním dělem. Kdyby mě tak viděl Barakuda…“
„Toho už si doufám odvedli. Slyšela jste přece policejní sirény,“ skočí jí do řeči Ruda.
„A co když policajti jeli jinam?“ strachuje se Berta.
„Říkala jsem výslovně, že mají jet do hotelu Poseidon,“ ohradí se babi Květuše. „Že tam jde o život. Vždyť jste u toho byli všichni, když mě ta hodná sestra nechala zatelefonovat.“
„Tak se tedy můžeme vrátit do hotelu?“ zeptá se Ofélie Konvalinková. „Už je mi trochu zima.“

„Nejdřív musíme vymyslet plán, jak dál postupovat,“ navrhne Vilém a Ofélie se na něj obdivně usměje, přestože cvaká zubama.
Jsou oba celí mokří od Bertina velrybího šplouchnutí. Ale vypadá to, že ani oni dva ani babi Květuše s Honzíkem a Jakubem se už ničemu nediví. Od rána toho zažili tolik prapodivného, dobrodružného a nebezpečného, že si teď připadají spíš jako na nějaké akci pořádané agenturou ´Nevšední zážitky všeho druhu´.
„To jo. Plán je nutný. Barakuda se jen tak nevzdá,“ souhlasí Ruda, „i přesto, že je policie nejspíš už v hotelu.“

„Pokud je tam policie, tak už se můžeme vrátit. Ale co dál? Pokud policajtům řekneme, že jsme utekli z blázince a navíc na anakondě, což je vlastně vodník – co si myslíte, že s námi udělají?“ přidá se Jakub.
„Šoupnou nás tam zpátky,“ odhaduje babi Květuše.
„Tak co teda budeme dělat?“ ozve se Honza, pro kterého to jsou nejspíš nejúžasnější prázdniny v životě.
„Hlavně musíme Fanouška dostat z kotelny. Je tam jak Dalibor ve věži,“ rozbrečí se Berta a ani nemá sílu spustit nějakou árii ze Smetanovy opery o jednom z nejslavnějších vězňů.

„Já už mám děsnej hlad,“ přizná se Honza.
„To dítě musí dostat najíst,“ zavelí jeho babička.
„Pamela chce taky žrrrát!“ zavřeští papoušek Pamela, který se od podivné skupinky nikdy příliš nevzdálil.
Teprve až teď si všichni ostatní plaváčci uvědomí, že se blíží večer a že jejich dobrodružství začalo ráno. A že od snídaně nic nejedli. Uvěznění na ostrově, záchranná plavba na nepotopitelné Ofélii, útěk z blázince a seznámení s vodníky – to jsou samé těžko uvěřitelné situace. Není se co divit, že zapomněli na hlad i na čas.

„Takže ať to vezmu z jakéhokoli konce,“ přemýšlí nahlas Ruda, „musíme se vrátit do hotelu. Naštěstí tam hlídkuje Rybana.“
„A to je kdo?“ potřebuje si vše ujasnit babi Květuše.
„Spolužačka. Mořská panna.“
„Aha.“
„Nasedat!“ přikáže Ruda plaváčkům. „Vezmeme to přes hřbitov.“
„Nejdřív vodníci, teď hřbitov? To jsem zvědavá, co přijde potom.“
„To je jak v Erbenově Kytici, viď, babi?“

„Máš pravdu, Honzíčku,“ zasměje se babi Květuše. „Kdoví, s kým a čím vším se Karel Jaromír potkal. Jako učitelka jsem vyslechla od svých žáků spoustu neuvěřitelných výmluv a historek. Budu to muset přehodnotit. Co když mluvili pravdu? Ovšem ty to po prázdninách ve škole radši nevyprávěj. Ale sama za sebe musím říct, že mě po dnešku už nic nepřekvapí.“
Skutečně – když se Ruda znovu promění v anakondu, babi Květuše ani nemrkne a zavelí: „Všichni nasedat. Honzo, drž se. Jakube, ty ho jisti. Viléme, vy se postarejte o Ofélii. A co vy, paní Ryboušková? Na co čekáte?“

„Já si zopakuju lachtana.“
„Ach tak,“ odtuší babi Květuše, jako kdyby se s něčím podobným setkávala běžně, a posadí se na anakondu k ostatním.
Do hotelu Poseidon je to skutečně nejblíže přes hřbitov, který sousedí s jeho zahradou i se zahradou blázince. Ostatně někdy se tam setkával René Barakuda s primářem Somrem, aby se mohli domlouvat a nikdo je při tom neviděl. Kromě hlavního vchodu má ještě postranní branky do obou zahrad.

Starý hřbitov je zamčený a už dávno mimo provoz. Je liduprázdný. Což je dobře. Protože jinak by náhodný návštěvník mohl spatřit něco neuvěřitelného. Něco, co by ze slabší povahy udělalo nebožtíka. Mezi náhrobky se plazí anakonda, veze čtyři dospělé osoby a jedno dítě a následuje ji lachtan. Nad nimi poletuje papoušek a křičí: „To je hrrrůza! To je strrrašidelný horror! Jízda smrrrti!“
Tohle by nejspíš nevymyslel ani Karel Jaromír Erben.

HOTEL

V křoví vedle hotelu Poseidon sedí Rybana s Michalem a Pepou.
„Jak je možné, že jste se z té klece nedostali?“
„Rybanko, myslím, že bys to nedokázala ani ty,“ povzdychne si Michal. „Když jsi kapr v kleci hlídanej piraňami, nic nevymyslíš.“
„Já to zkoušel, ale na to potřebuješ prostor. V malý kleci se do ničeho velkýho prostě neproměníš,“ připojí se Pepa.
„No hlavně že je to za námi,“ oddychne si Michal.

„Kamarádi, já ani nevím, jestli jsem rád, že tam teď místo nás je on.“
„Pepo, kdyby se mu podařilo vlákat do pasti i mě, tak nás má všechny a je z nás okamžitě krmení. Může být rád, že jsem ho dala do té klece a ne rovnou k těm jeho kamarádkám piraňám. To tě nenapadlo, že kdyby mu třeba Kristýnka přišla na ty jeho lumpárny, dopadla by mnohem hůř než ty s Michalem? Ještě pořád ho lituješ?“
„Na to jsem nepomyslel,“ vyleká se Pepa. „Ještě štěstí, že odjela do té Paříže. Neměl bych tam za ní vyrazit?“
„Ty jsi nepoučitelnej,“ chytí se za hlavu Rybana. „Nejdřív dostaneme kluky z kotelny. A pak si dělej, co chceš.“

„To už bude hračka – když se Helmut zdejchl, Barakuda je místo nás v kleci a z Upírky je policejní pes. Ještě pořád jsi do ní zamilovanej? Dej pozor, aby tě nepokousala.“
„Rudo, to už je stará záležitost,“ ohradí se Pepa.
„No proto! Měl by ses pustit do šití dalších červených botiček,“ radí Rybana. „Budeš mít co vysvětlovat Kristýnčině mamince.“

„To vím. Ale vůbec nevím, jak to udělám. Z jakého konce to vysvětlování začít.“ „Však na něco přijdeš. Neboj,“ přidá se Michal. „Jen si to zase něčím nepokaž.“
„Teď však musíme přijít na to, jak se dostat do kotelny. Když Helmut utekl i s klíčema.“
„Možná bude problém dostat se zpátky do hotelu, když je tam policie,“ napadne Pepu.
Každopádně počkáme na Rudu s Bertou, až se vrátí z blázince, a rozhodneme se, co dál.“