Tatrmani, 46. část: Hotel

Tatrmani, 46. část
HOTEL

Barakuda crčí strachy, louže pod ním se zvětšuje. Asistentka hadice nestačí vodu vycucávat. Tak ji alespoň nasaje a ihned prskne na svého šéfa. Oddaluje tak jeho vycrčení a následné vyschnutí. Jeho plány na ovládnutí světa vodníků i lidí se hroutí. Je mu jasné, že v tuhle chvíli musí co nejrychleji utéct, nechce-li skončit v policejní cele. Jen je ještě zapotřebí vylovit prsten z akvária.

Strčí ruku do vody, ale až na dno velkého akvária nedosáhne. Zkusí se potopit do půl pasu pod vodu a prsten má skutečně na dosah. Jenomže jeho dravé pirani – jeho milované šelmičky – na něj zaútočí. Nad vodou je Barakuda velký šéf, pod vodou kořist. Tak tak stačí ucuknout a vyhnout se jejich útoku. Honem si stoupne do bezpečí vedle akvária.
„Sakra, holky,“ zasyčí, „nechte toho! Na legrácky není čas. To jsem přece já!“
Ponoření do vody mu však dodalo sílu přemýšlet – v mžiku se promění v chobotnici. Je to ostatně jediné zvíře, do kterého se dokáže proměnit. Teď se mu to hodí. Nedávno jako chobotnice ukradl na Jemništi svým spolužákům z vodnické školy prsten, teď ho musí ukrást svým vlastním piraňám.

Protože jako chobotnice nemůže být na suchu dlouho, jinak by leknul, střelhbitě přehodí tři ze svých chapadel přes okraj akvária. Jedním plaší dravé hlídačky prstenu, druhým cáká do vody, aby způsobil zmatek, a třetím hbitě chňapne po prstenu. Dopadlo to pro něj dobře, chapadla má všechna a prsten taky.
Okamžitě se vrátí do své podoby, prsten schová do kapsy a rychle vyběhne ze dveří pracovny. Chce běžet dolů po vedlejším únikovém schodišti k zadnímu vchodu hotelu, protože z recepce od hlavního vstupu jsou slyšet hlasy. Je mu jasné, že je to policie. Ovšem i od zadního vchodu je slyšet dupání. Ocitl se v pasti. Musí se skrýt v hotelu.

Běží chodbou, bere za kliky, zkouší, zda by mohl vběhnout do některého pokoje.
Možná vás napadlo, že měl ve škole dávat větší pozor a naučit se proměnu ještě v nějaké jiné zvíře než v chobotnici. Teď potřebuje křídla, aby se mu podařilo zmizet. Pelikán, plameňák nebo třeba papuchalk – zkrátka jakýkoli pták spojený s vodou by byl vhodný na útěk oknem, když dveřmi to nejde. Kromě tučňáka, pochopitelně. A nemusel by to být nutně pták – i pouhopouhý komár by stačil. Kdyby se byl býval lépe učil… Lidé říkají ´pozdě bycha honit´. Vodníci – ´pozdě želvu honit´. Přestože je pomalá, tak ji líný vodník nedožene.

Zato teď se Barakuda hotelovou chodbou přímo řítí. Hlasy zezdola se blíží.
Najednou se jedny dveře otevřou, aniž by se je pokusil otevřít sám. Barakuda do nich vběhne. Sotva lapá po dechu a otevírá pusu střídavě do malého a velkého O. Je vodník, který se ocitl v nejvyšší nouzi.
„Potřebuješ pomoc, kamaráde?“ ozve se z hloubi pokoje.
Barakuda se nezmůže na slovo, proto usilovně kývá hlavou.
„Mám ale podmínku, že uděláš všechno, co ti řeknu.“
„Ano,“ zachroptí z posledních sil, ale vzápětí vyskřípne, když mu dojde, koho má před sebou: „Ne!“

„Ale ano,“ řekne medovým hlasem Rybana, protože to ona mu před chviličkou poskytla naději na záchranu tím, že otevřela dveře do svého pokoje. „Uděláš přesně to, co ti řeknu, jinak tady spolu počkáme na policii. Prozatím by stačilo, kdybys zavřel dveře.“
Barakuda přiskočí ke dveřím. Na poslední chvíli si uvědomí, že jimi nesmí při zavírání bouchnout, aby nepřivolal nežádoucí pozornost. Udělal to přesně včas. Za dveřmi se ozve blížící se dupot. Po chvilce se vzdálí. Barakuda zafuní úlevou. Přesto proti své vůli začne znova otevírat pusu do velkého a malého O.

Povinností každého vodníka i hastrmanky – dokonce i každé mořské panny a jakékoli vodní žoužele – je poskytnout kolegům pomoc v nouzi. Říkáte si, že si to Barakuda nezaslouží. Ale zákon je zákon, i když vodnický, a ten se musí dodržovat.
„Oni se vrátí. Budou to tu prohledávat pokoj po pokoji. Vidím, že potřebuješ pomoc. Ale něco za něco.“
Z chodby je znova slyšet dupání bot. Blíží se. Proto Barakuda začne horlivě přikyvovat.
„Takže – dáš mi klíče od kotelny…“
„Ty má Helmut,“ skočí jí do řeči Barakuda.

Rybana na chvíli nakrabatí čelo. Vzpomněla si na prchajícího Helmuta, kterému do rytmu jeho dlouhých skoků, připevněný k pásku kalhot, zvonil svazek klíčů. Ale není čas na dlouhé přemýšlení.
„Vrátíš prsten,“ pokračuje Rybana kapitánským hlasem. „A tohle podepíšeš. Klidně si to přečti.“
Rybana podá Barakudovi papír a plnicí pero. Teď není dobré zdržovat děj, ale… je vám jasné, proč vodníci radši používají inkoust než propisovačky nebo obyčejné tužky? I malá inkoustová kapička může totiž vodníka zachránit před vyschnutím, jen je pak chudák trochu promodralý.

Barakuda je teď ale zelený. Drží v ruce papír od Rybany.
„To ne!“ soptí vzteky jak podmořský vulkán.
„Nevadí. Do ničeho tě nenutím. Na rozdíl od tebe – já můžu odejít hlavním vchodem. Nemusím zmizet výlevkou. Jsem zvědavá, jak se skrz ni jako chobotnice protlačíš.“
Rybana chytne svůj malý kufřík a jde ke dveřím.
„Počkej! Tak jo… Ale já… nic jiného neumím… Rybanko… pomoz… Tady to máš,“ zachroptí Barakuda, protože cítí, že bez Rybaniny pomoci ho za chvíli zatkne policie nebo vyschne. Nemá na vybranou. Vyjde to nastejno. Lidé říkají, že je to ´prašť jako uhoď´. Vodníci –´šplouch jako žbluňk´.

Podá jí podepsaný papír. Rybana si ho rychle schová do kabelky. Je nutné si pospíšit. Z chodby je slyšet nejenom dupání, ale i blížící se hlasy.
„Zkontrolujte všechny pokoje na tady na patře,“ ozve se hlasitý povel.
„A ještě ten prsten,“ poručí. „Slyšels to? Moc času už nemáš.“
„Nejde mi… stáhnout z ruky,“ sípe teď už pořádně vystrašený Barakuda. „Vážně.“
Opravdu. Prsten drží na prstu jako přilepený.
„No co už,“ odfrkne si Rybana. „Opakuj po mně:
Akíř pak ves míně morp má kíř do elhot žaťa…
Ať až tohle odříkám –
proměním se v kapříka!“

„Kapříka ne! Nauč mě třeba racka, ať… můžu frnknout oknem…“
„Buď rád, že ti vůbec pomůžu. Dělej.“
Barakuda střídá velké a malé O už velice rychle – opravdu je v nouzi nejvyšší. Nemá na vybranou. Z posledních sil opakuje po Rybaně.
„Akíř pak ves… míně…“

S posledním slovem vodnického proměňovadla se na podlaze místo velkého šéfa mrská malinký kapr a lapá po dechu. Z ploutve mu na podlahu sklouznul prsten.
Rybana po prstenu chňapne, dá si ho do pusy a spolkne ho. Pro jistotu. Spolu s vltavínem, který před nedávnem sezobla v Národním muzeu, je v ní i prsten uschovaný jako v trezoru. Nikdo z lidí by se však o něco takového neměl pokoušet. Polykat prsteny a kameny můžou bez problémů jen ryby. Nebo mořské panny. Pochopitelně.
„Neboj, Slizoune, dám tě do vody. Tvým kamarádkám se po tobě už určitě stýská. Ale ještě chvilku musíš vydržet.“

Rybana jde cupkavými krůčky po chodbě. V jedné ruce kufřík a ve druhé drží za ocas mrskající se rybu. I když je to podivná dvojice, policisty nezajímá. Hledají René Barakudu. Ani policistovi, který hlídkuje u zapečetěných dveří Barakudovy pracovny, není podezřelá.
Je jí jasné, že dveřmi se do pracovny nedostane. Sejde proto do hotelové haly a projde kolem dvou policistů, kteří jí nevěnují pozornost. Ti mají jinou starost.

„Támhleta ženská v těch červených botách spí jako pařez. Ten její pes, co vypadá jak Frantův Ajax, k ní nikoho nechce pustit. Jak mám vyklidit halu?“ „Fakt. Úplně jako Ajax. A vypadá, že má výcvik. Tak ji radši nech spát. Ještě by tě mohl pokousat. Stejně hledáme chlapa, ne?“Rybana vyjde z hotelu ven, projde kolem blikajících policejních aut, ale jakmile je z dohledu, promění se v plameňáka. Popadne už skoro leklého kapříka Barakudu do zobáku, vznese se s ním a vletí do otevřeného okna jeho pracovny.Přistane vedle velkého akvária plného dravých piraní a pustí Barakudu ze zobáku na zem. Pak svůj dlouhý krk ponoří do vody, chňapne po ocelové kleci, ve které jsou uvězněni kapříci Michal a Pepa, a než se dravé hlídačky vzpamatují, vytáhne ji z akvária ven. Stačí jediné klovnutí zobáku a dvířka klece se otevřou. Rybana vytřepe ven obě překvapené rybky, šoupne dovnitř zoufale se mrskajícího kapra Barakudu a klec vrátí do vody.

Bleskurychle popadne své kamarády do zobáku a vyletí oknem zase ven.V obrovském akváriu své pracovny v hotelu Poseidon se velký šéf a největší vodnický zloun René Barakuda třepe strachy jako malinký kapr v ocelové kleci – hlídán svými velice, ale velice hladovými šelmičkami – svými drahými a dravými kamarádkami piraňami.

Když někdo někomu něco nepěkného vyvede, může očekávat, že se mu to vrátí. Dokonce když to nejméně očekává. Lidé proto říkají: ´Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá´. Vodníci – ´Jak se do kaluže plácne, tak to pak z kaluže vyšplouchne´.