Tatrmani, 44. část: Blázinec

Tatrmani, 44. část
BLÁZINEC

Pokud snad v soukromém psychiatrickém sanatoriu, kde – jak víme – nikdy nikoho pořádně nevyléčili, byl někdo při smyslech a zdravém rozumu, po příchodu Berty nemá k zešílení daleko. Vydržet operní zpěv této nadšené amatérské pěvkyně je nad lidské síly. Vodníci to ovšem vidí jinak.

Berta vyřvává české i světové árie, okna řinčí, zdi hrozí, že se provalí, a všichni okolo mají na uších sluchátka nebo aspoň v uších špunty.
„Berto, zmlkni,“ okřikne ji Ruda, kterého Berta propašovala do sanatoria jako žábu v kapse svého pracovního pláště.

Teď si ovšem vychutnává mohutný proud ledové vody, která na něj i na Bertu stříká z vodního děla. Silnou hadici nikdo nedrží, je zaklíněna mezi několik těžkých železných laviček, které sem z parku dotáhli zřízenci. Bertin ječák násobený ozvěnou v bíle vykachlíkované místnosti je jen pro otrlé povahy – mnohem otrlejší, než jsou zaměstnanci v tomto blázinci. Způsobuje, že dokud Berta zpívá, nikdo se k ní neodváží.
Ruda toho pochopitelně využívá. Líbí se mu, že nemusí být celý den v žabí podobě. Úplně zapomněl na to, že by měl alespoň občas zkontrolovat, co se děje u rybníka a co dělá Jakub Vondráček, jak přikázala Rybana.

„Slyšíš, přestaň na chvíli skřehotat.“
„Ale to sem hned někdo přijde,“ upozorní ho Berta.
„Jen na chvíli. Zdálo se mi, že jsem něco zaslechl od rybníka.“
Rudovi se to nezdálo. Ještě před chvílí plaváčci radostně jásali, že jsou na svobodě, že se dostali ze svého ostrovního zajetí. A že rybník nakonec přeplavali.
Teď jsou už konečně na břehu a radostí se objímají. Jejich šplouchání a cákání už tedy citlivé vodnické ucho nemůže slyšet.
„Nic neslyším. Můžu už zase zpívat?“

„Jo, můžeš. To se mi asi jen zdálo. Ale asi bych se tam měl vypravit na obhlídku.“
„Tak ještě půlhodinku. A pak tě zase propašuju v kapse ven,“ rozhodne Berta a znova se pustí do zpěvu.
Jestliže se Ruda před chvílí cítil trochu provinile, pod silným proudem ledové vody je mu rázem všechno jedno.
Primář Somr by měl zajisté radost, že tahle prapodivná léčebná metoda skutečně vyhání z hlavy nepříjemné a neodbytné myšlenky. Nejenom lidem. Teď ale telefonuje celý zoufalý Barakudovi.

„Okamžitě mě přijď zachránit,“ křičí do sluchátka, aby přehlušil Bertin řev. „Je tu jedna ženská, co od rána do večera vyřvává operní árie. Musíš z ní co nejdřív vyrazit duši. Já vůbec nic neslyším. Jak mám udělat rekord, když neslyším Štěpánovou startovat? Slyšíš to?“
Somr nastaví telefonní sluchátko směrem, odkud přichází hastrmančino strašné skřehotání.
„Pohádko má! Pohádko má!“
Barakuda, kterého Somrův telefonát zdržel v pracovně, se zaposlouchá.

„To si s tebou, Ryboušková, ještě vyřídím,“ skřípavě se zasměje a s pobaveným úšklebkem dodá: „Leošku, to nepůjde. To je Berta. Ta je našinec – z ní duši nevyrazím. Ale můžeme být rádi, že tak řve. Na ostrově mám zase pár plaváčků, aspoň je přes její řev nikdo tam u vás neuslyší. Nebudeš muset nikomu nic vysvětlovat. Budeš mít víc času na šmodrchání.“
Poslední věta na primáře Somra zabrala. Než by musel třeba jen na okamžik přestat vázat své uzlíky – bude mít radši jako doposud v uších špunty, přes ně sluchátka a celou hlavu schovanou v turbanu.

PORADA

Plaváčci sedí ve skrytu hustého křoví na břehu rybníka. Na větvích keřů se suší část jejich oblečení. Naštěstí je ještě teplo a nikomu není zima.
„Měli bychom jít na policii,“ navrhne babička Květuše. „Ale nevím, co bychom jim tam řekli.“
„Že jsme trosečníci, že nám jde o život a že nás varoval mluvící papoušek,“ pípne Ofélie.
„To nás všechny šoupnou rovnou támhle do sanatoria,“ namítne Honza.
„Ale za pokus to stojí,“ přidá se Vilém. „Když tam půjdeme všichni a dosvědčíme si to všechno navzájem, tak nás třeba budou brát vážně.“
„To zrrrovna,“ zaskřehotá papoušek Pamela, stále ještě pevně připevněný ke svému bidýlku na stojanu.

„Tady Jakuba přece musí znát z televize,“ zaraduje se babi Květuše. „To je přece důvěryhodný svědek.“
„No nevím,“ zapochybuje sám o sobě Jakub. „Ale jak se odtud chcete dostat? Všude je vysoká zeď s ostnatým drátem.“
„To je teda moc divnej blázinec,“ vyvalí oči Honza. „Když nás sem Helmut z hotelu vezl, vůbec jsem si neuvědomil, že to tu je jako ve vojenské pevnosti.“
I ostatní plaváčci si až teď všimnou vysoké zdi táhnoucí se kolem celé zahrady a mizející za stromy.
„Ocitli jsme se z deště pod okapem,“ pípne Ofélie.
„Takže nám zbývá opravdu ten blázinec,“ odtuší babi Květuše. „Jdeme tam. Doktorka Tempírová nás přece dobře zná. Určitě nám pomůže.“
„Hurrrá do sanatorrria!“ zavelí Pamela. „A fofrrrem!“ A aby se všem dobře šlo, spustí v pochodovém rytmu:
„Deset malých plaváčků navštívilo Neptun…“

Je to opravdu prazvláštní situace. Pět urousaných plaváčků jde rázným krokem v řadě za sebou úzkou pěšinkou kolem rybníka směrem k blázinci. Nad nimi poletuje i se svým bidýlkem papoušek. Vypadá to jako na základně amerických vojáků. Pamela předříkává a ostatní po ní sborově opakují. Zřejmě aby si dodali odvahu. Ostatně budou ji nejspíš ještě potřebovat.
„Prrrvní utopil se Keeeen…“
„První utopil se Keeeen…“
„Zbylo jich pak devět jeeen…“
„Zbylo jich pak devět jeeen…“

VYZRAZENÍ

Rybana právě vylezla z vany v koupelně svého pokoje v hotelu Poseidon. Když vodníky, hastrmanky nebo třeba mořské panny čeká něco hodně důležitého, vlezou do vody. Tam jsou ve svém živlu. Tam jim to líp myslí. I když Rybaně to myslí bystře i na souši – pomineme-li ten její praštěný nápad, kdy se chtěla na pláži opalovat jako lidé, usnula při tom a vyschla. Teď se potřebovala připravit na setkání s René Barakudou.
Už ví, že jako špiónka je vyzrazená, protože vyslechla za dveřmi rozhovor Upírky a Barakudy. Prozradila ji taková maličkost – vůně rybiny. Ano, to, co lidé považují za smrad a nad čím Upírka ohrnovala nos, vodníkům voní. Rybana taky ví, že svého bývalého spolužáka z vodnické školy nesmí podcenit. Je jasné, že ho může očekávat každou chvílí. Pro jistotu si ještě dolije vodu do holínek.

„Tak kdepak jsi, Slizoune?“ přemýšlí nahlas. „Abych ti nemusela jít naproti.“
Barakuda si ale dává na čas. Neví nic o tom, že Rybana je na něj nachystaná. Ani to, že Helmut upláchl na druhý konec světa. Dokonce ani netuší, že jeho Červenoploutvička leží bezduchá v recepci.
„Tak pánové, za chvíli k vám přibude vaše kamarádka,“ říká pobaveně dvěma malým rybičkám – vlastně Michalovi a Pepovi – uvězněným v kleci pod vodou ve velkém akváriu v jeho pracovně.

Vyruší ho zvonění mobilu.
„Tjádadádadáda dáda dáda…“ pobrukuje si v dobré náladě melodii, kterou jeho mobil v podobě zelené ryby vyzvání. Je to Vltava Bedřicha Smetany.
Koukne na displej v podobě velkého rybího oka.
„Ano, Leoši, copak je?“
Jeho dobrou náladu vystřídá zděšení.
„Cože? Policie?“
Barakuda je ve vteřině zelený. Je to ta nejzelenější zelená, jakou si dokážete představit. A pod ním se rozlévá obrovitánská kaluž.