Tatrmani, 43. část: Barakuda

Tatrmani, 43. část
BARAKUDA

Nemyslete si, že to Barakudu nějak oslabilo, když Helmut utekl. Zmatený a vyděšený uprchlík nebyl jediný vodník, který pro něj pracoval. Takových, kteří by pro svého velkého šéfa vypustili svou vodnickou duši – kdyby to ovšem šlo – je v hotelu ještě dost. Ovšem Helmut, jako jeden z mála, viděl Barakudovi pod prsty a věděl i o jeho spolupráci s blázincem. A byl to on, kdo vysadil plaváčky na ostrov. Žádného dalšího podobného pomocníka a spojence v tuhle chvíli Barakuda nemá. Ale ještě to ani netuší.

Pojďme si pro jistotu zopakovat, co všechno už víme, ale on ještě ne. Tak tedy: Barakuda ví, že dobrák Fanouš je na troud vyschlý v kotelně a že z Pamely – která ale o tom, co se děje v soukromé škole plavání, vůbec nic nevěděla – je mluvící papoušek. Už ale neví to, že Berta se schovává v blázinci. Že Helmut se zdejchl jako pára nad hrncem. A že Upírčino bezduché tělo leží pod pultem v hotelové recepci, kam ho odtáhla Rybana, a že její dušička pomohla vycpanému policejnímu psovi, aby zase obživnul.

Barakudovi zbývá už jenom jeden jediný spojenec a taky svědek jeho nekalostí – Leoš Somr, primář ze soukromého psychiatrického sanatoria. Ale my dobře víme, že toho zajímá jenom šmodrchání uzlíků. Je totiž přesvědčený, že když se stane rekordmanem ve vázání deseti základních uzlů, může se stát i kapitánem pirátské lodi. A pak že není blázen.

Proto je nad slunce jasné – po vodnicku nad sumce jasné, že se René Barakudovi jeho sen o získání všech tří kouzelných artefaktů a převzetí vlády nad vodnickým světem začíná rozplývat jako mlha nad rybníkem. Má jenom prsten a žádné pomocníky. Pokud si však myslíte, že už nemá žádnou šanci zvítězit, jste na velkém omylu. Zlouni mají vždycky dost sil, aby škodili. Je dobré mít neustále na paměti, že jsou stále velice nebezpeční.

TROSEČNÍCI

Trosečníci vymysleli plán, jak se dostat ze svého nedobrovolného vězení. Chtějí se zapřáhnout za nepotopitelnou Ofélii a nechat se jediným plavcem Honzou dostrkat na druhý břeh. Zní to krkolomně, ale je to jediné možné řešení. Přestože jim mnohé stále ještě není jasné, začínají chápat, že jsou ve skutečném nebezpečí. Na ostrůvku uprostřed rybníka v zahradě blázince jsou pochopitelně bezmocní a vystaveni Barakudově zlovůli mnohem víc než mezi lidmi.

„Musíme si pospíšit,“ popohání ostatní Jakub a velí, jako kdyby šlo o rybářskou výpravu. „Všechno nepotřebné tady nechte. Nesmíme Ofélii přetížit. Nebojte, vrátíme se pro to později,“ dodá, když vidí, jak se Ofélie i babi Květuše těžko loučí s rozečtenými knihami.
„Máš pravdu,“ zažertuje babička, aby povzbudila ostatní. „Tohle naše dobrodružství je mnohem zábavnější než tahle kniha.“
„To mi kluci po prázdninách neuvěří,“ raduje se jako malý kluk Honza, pro kterého to skutečně dobrodružství je.

Ostatně ještě malým klukem je, i když je mu deset a za měsíc půjde do šesté třídy. Ještě si tak úplně neuvědomuje to, co už chápou dospělí. Což je v tuto chvíli vlastně dobře.
Také Pamela v papouščí podobě vzrušeně pokřikuje.
„Nádherrrra! Krrrása! Neplavce tu nestrrrrpíme, to je rrrradši utopíme. Ale prrrosím dizgrrrétně! Dizgrrrétně!

„Nezlobte se na mě, já se bojím,“ špitne Ofélie. Ale když uvidí zklamání na tvářích svých spolutrosečníků, rychle dodá: „Nemějte strach, náš plán platí. Ale radši použiju radu pana trenéra Dvořáka a skočím do vody rovnou. Jinak se neodvážím.“
Plaváčci se polekají, protože si vzpomenou, jak se málem utopili, když Ofélie poprvé hupsla do bazénu a hladinu vody vytlačila svým tělem tak vysoko, že nedosáhli na dno.
„Jo, to půjde,“ uklidňuje je Honza. „To byste musela být lochneska, Ofélie, aby tady voda trošku stoupla.“

„Já to odstarrrtuju! Já ti to odstarrrtuju! Pozooorrrr! Rrraz dva smrrrt! Vlastně starrrt!“
Ofélie už na nic nečeká a skočí do vody. Voda sice vysoko vystříkne, ale hladina rybníka se skutečně nezdvihne.
„Dosáhnete na dno, Ofélie?“ potřebuje se ujistit Vilém, než vleze do vody.
„Jen těsně u břehu.“
„A není to moc studené?“ zjišťuje babička a trošku se zamračí, když namočí zutou nohu do vody.
„Voda je jako kafe,“ chlácholí ji Jakub, přestože ani jemu není moc do smíchu. „Pospěšte.“

Ještě vůbec není jisté, že se Ofélie pod jejich váhou nepotopí. Nosnost lodi se dá odhadnout. Nosnost Ofélie stěží.
„Musíme Ofélii zatěžovat postupně,“ varuje Jakub. „Musíme rozložit správně váhu.“
V celém rybníku je všude velká hloubka, jako kdyby to bylo naschvál. Pokud si myslíte, že ostrov nehostí plaváčky-neplaváčky poprvé, máte pravdu. Barakuda potřeboval místo, kam by mohl aspoň na chvíli odklízet nepohodlné svědky. V životě by ho nenapadlo, že by se neplavci z tohoto ostrova dostali jinak než na člunu a jinak než s Helmutem. A až doposud tomu tak skutečně bylo.

Ofélie vypadá, jako by ve vodě stála s rozpaženýma rukama. Za jednu se jí drží Vilém, za druhou Jakub, jen babička Květuše se jí drží obouruč kolem krku. Vypadá to jako nějaká zábavná atrakce v akvaparku. S takovou zátěží se Ofélie přece jenom malinko zanořuje do vody. Ale vážně jen malinko. Opravdu je jako bójka. Je skutečně nepotopitelná. „Jsi v pořádku, babi?“ dělá si starost Honza.„Je to zábava, Honzíčku,“ odpoví docela přesvědčivě jeho babička. „Ofélie, promiňte, ale jste trošku jako nafukovací banán na fotografii v katalogu cestovní kanceláře, se kterou máme jet na Krétu. Vozí se na něm lidi.“

„Teď už tam ani nemusíte jet. Tohle máte zadarmo,“ zasměje se Jakub.
Ostatně všichni se rozesmějí. Je to poprvé od chvíle, kdy zjistili, v jak svízelné situaci se ocitli. Ovšem kdyby jen tušili, že stačí jeden jediný vodník, aby je všechny i s nepotopitelnou Ofélií stáhnul pod vodu, asi by radši zůstali na ostrově. Pochopili, že za vším je Barakuda, ale ani ve snu by je nenapadlo, že je vodník. Že je největší vodnický zloun na světě.„Připraveni?“ ujišťuje se Jakub.
Plaváčci jen přikývnou, není jim do řeči. Čeká je dlouhá plavba přes velkou hloubku.
„A kterým směrem vás mám strkat?“ znejistí Honza.

„Hlavně opačným, než jsme se sem dostali. Tak jdeme na to, kámo. Zaber!“ ujme se role kapitána Jakub. „Plaveme támhle k té vrbě, tam to znám. Tam je mělko.“
Podivné plavidlo se cukavě pohybuje po hladině rybníka. Nad ním poletuje papoušek Pamela.
„Áááá dva tři!“ komanduje. „Áááá dva tři.“
„Pamelo, zmlkni,“ sykne na ni Honza, „vždyť nás prozradíš.“
„Áááá dva tři! Nádherrra! Jsem na vás hrrrrdá!“Je to marné, Pamela si nedá říct. Dál vyřvává povely, jako ještě před nedávnem u bazénu. Nejspíš proto si plaváčci ani nevšimli, že se všichni postupně pustili Ofélie a že plavou sami. Jako kdyby plavali v hotelovém bazénu.

I Ofélie teprve s pořádnou zátěží zkusila, jaké to je skutečně plavat. Říká se, že jakmile se někdo jednou naučí jezdit na kole, už to nezapomene. A s plaváním je to prý stejné. A tak i ona, poprvé v životě, opravdu plave a dokonce bez zátěže. Tohle už s největší pravděpodobností nikdy nezapomene.„Vy mě snad rrrozbrrrečíte! Vy plavete naprrrosto sami! Parrráda!“ vřeští papoušek Pamela nad hlavami plaváčků, kteří se pomalu blíží k převislé vrbě na druhém břehu.
První si toho, že plavou skutečně sami, všimne Vilém Udatný a začne zběsile máchat rukama kolem sebe. I ostatní to vyleká.
„Honzíčku!“

„Neboj, babi, jsem tady.“„Klid, Viléme, tady už všichni stačíme. Stoupněte si,“ uklidňuje Viléma i babi Květuši Jakub. „Koukněte, dosáhnu na dno.“
„Já ještě ne. Ale to nevadí,“ směje se Honza, který se radši vydrápal na převislý kmen vrby. „Babi, to je hustý, ty jsi fakt plavala.“
„Jo, Honzíčku, plavala. Je to fakt hustý!“ samou radostí zapomene na správnou češtinu babička Květuše.„Dokázali jsme to!“ piští Ofélie. „Plavali jsme sami! Úplně všichni! I já!!!“

Najednou všem dojde, co se to stalo. V momentu, kdy pod sebou ucítili pevné dno, si uvědomili, že to dokázali. Že jsou z nich plavci, i když začátečníci. V tuhle chvíli je jim úplně jedno, že jsou sice na břehu, ale zdaleka ne v bezpečí. Cákají kolem sebe a křepčí jako blázni.