Tatrmani, 42. část: Hotel

Tatrmani, 42. část
HOTEL

Domluvili jsme se, že soukromému psychiatrickému sanatoriu, kde primář Somr a doktorka Upírka namísto léčení vyměňují lidem duše, budeme říkat blázinec. On to taky blázinec je. A pokud se hodným vodníkům nepodaří zabránit Barakudovu plánu ovládnout všechno vodnictvo i lidstvo, bude celý svět jeden velký blázinec. Moc času na to nemají – do magického úplňku zbývají už jen necelé dva dny.

O příští půlnoci z jedenatřicátého července na prvního srpna nastane tenhle pro všechny vodníky nejdůležitější kouzelný okamžik.
Barakuda je z toho nervozitou celý zelený. Ale pokud se mu nepodaří vložit kámen vltavín do prstenu, který mu teď v akváriu hlídají dravé pirani, a pokud prsten nepolije zázračným vodnickým elixírem a nevrátí mu tak po tisíci letech jeho kouzelnou moc – nic strašného se mu nestane. Pokud nezíská tyto tři magické artefakty, dál bude šéfovat ve svém hotelu Poseidon, dál bude lákat dospělé neplavce do své Soukromé školy plavání Neptun a krást jim jejich dušičky. Jen si musí dávat větší pozor. A kdyby bylo úplně nejhůř, tak zmizí na druhý konec světa. Však on se tam jistě najde nějaký jiný blázinec, kde jeho služby rádi využijí.

Horší ale je, že když se ke třem magickým předmětům včas nedostanou hodní vodníci, nedokážou napravit všechny ty špatnosti, které za posledních tisíc let napáchali vodničtí zlouni.
Pepu s Michalem, uvězněné jako malé rybičky v kleci pod vodou Barakudova obřího akvária a střežené jeho hlídacími piraňami, lze zachránit. Je možné je odtamtud vysvobodit. Všechny vyschlé vodníky – tedy Ferdu, Lojzu a Fanouše uvězněné v kotelně – jde velice snadno ponořit do vody, kde se nacucají jako houba na mytí nádobí a zase budou čilí a zdraví jako rybičky.

Ale co s ostatními vodníky? Co s Andreasem Fischerem, kterému Barakuda urazil ruku, když už nechtěl svým kamarádům dál psát zelené dopisy a lákat je tak do pasti? Co se všemi těmi chudáky vodníky a hastrmankami, kterým Barakuda a jemu podobní zlouni nenávratně ublížili?
A co teprve se všemi lidmi? Co s jejich dušičkami uloženými do staromódních hrníčků pod pokličku nebo do moderních dušolapek a vdechátorů? Tady je každá rada drahá. V tomto případě skutečně pomůže jenom jedno jediné přání, splněné pomocí kouzelného prstenu, o půlnoci za svitu magického úplňku.

„Helmute, magický úplněk je zítra o půlnoci a já mám stále jenom prsten,“ vzteká se Barakuda a zlostně koulí očima.
Helmut radši mlčí, aby ho ještě víc nenaštval.
„Ale když to neklapne s tím kouzlem, zůstane mi pořád ještě hotel i škola plavání. Umím se o sebe postarat. A postarám se i o tebe, červenoploutvičko, budeš si žít jak štika v tůni plný ryb. Červených botiček ti nechám našít tolik, kolik je rybího potěru ve všech třeboňských rybnících,“ říká Barakuda Upírce, která právě přišla k němu do pracovny. „Ty se postarej o to, aby nikdo nic neprozradil. Co ta kapitánka?“ změní Barakuda směr hovoru. „Už jsi s ní mluvila? Je tu skutečně v utajení?“
„Máš pravdu. Něco kolem ní smrdí. A není to jen rybina.“
„Cože?“ zbystří Barakuda. „Říkáš rybina?“

„Jo. V jejím pokoji to smrdí jak před Vánocema kolem kádí s kapry,“ šklebí se odporem Upírka. „Jsem zvědavá, jak to tam po ní vyvětráš.“
„Šéfe, ´úder a chňap´, že jo?“
„Tohle nebude práce pro tebe, Helmute,“ zasměje se pobaveně a přesto výhružně Barakuda. To je práce pro mě.“
„To si jenom myslíš, Slizoune,“ uleví si šeptem Rybana, která celou dobu poslouchala za dveřmi.
Poslouchat za dveřmi se pochopitelně nemá. Leda… leda když jde o záchranu všeho dobrého na zeměkouli.
„Ty se vrať do blázince a hlaš mi všechno podezřelý,“ poručí Barakuda Upírce.
Ta mu dá polibek, po kterém Barakudovi na tváři zůstane otisk jejích rudě namalovaných rtů, a odejde.

To se samozřejmě nelíbí hadici, která hbitě vyklouzne z kapsy saka svého oblíbence a otisk bleskurychle vyčistí. Přelízne Barakudovi vlasy zeleným slizkým gelem, uhladí je a teprve pak se se spokojeným zachrochtáním vrátí do kapsy jeho parádního saka. Tahle její činnost přehluší hlasité žuchnutí, které se ozve zezdola od recepce.
To si Rybana po vodnicku poradila s Upírkou. ´Úder a chňap´ je přece základní vodnická dovednost.
„Je na čase přejít do protiútoku, milá zlatá,“ funí Rybana námahou a rozhlíží se po recepci, kam by mohla uložit Upírčino tělo i její dušičku.
Padne jí do oka vycpaný policejní pes. Hodní vodníci totiž jen tak pro nic za nic nevypouštějí lidské duše do vzduchu, ani když patří někomu, kdo by si takový konec zasloužil.

„No, pejsánku, zase budeš běhat. Zase se vrátíš do služby. Vůbec nebude na škodu, když budeš trošku zlej. A ty, červenoploutvičko,“ sykne varovně k sevřené pěsti, kde svírá Upírčinu duši, „ty si na mě dej pozor. Opovaž se udělat něco špatnýho, nebo z tebe tu duši vyrazím nadobro. Však oni si tě u policie převychovají.“
Rybana vypustí nehybnému policejnímu psovi do tlamy duši doktorky Elektry Tempírové, ten stáhne ocas mezi nohy a neodváží se ani štěknout, natož promluvit.
Bezduché Upírčino tělo pak odtáhne do velkého křesla v hotelové hale. Vypadá to, že dáma v elegantním kostýmku v rudých lodičkách na vysokém podpatku, v křesle jen odpočívá. Vše se odehrává ve velkém spěchu, aby ji nezahlédli nic netušící zaměstnanci nebo návštěvníci hotelu Poseidon.

Možná si říkáte, proč ten pes nezačal vřískat? Jako před nedávnem vřískal vycpaný papoušek z recepce, do kterého Helmut fouknul Pamelinu dušičku? Jenomže – to by musel mluvit ještě dřív, než do něj foukli lidskou duši. A to, jak jistě uznáte, nejde. Mluvící papoušci existují. Ale mluvící psi? Copak jsme v nějaké pohádce?
„Šéfe, a co teď mám dělat já?“
„To ti mám pořád všechno říkat, Helmute?“ úpí Barakuda a chytá se za svou čerstvě slizce nagelovanou hlavu. „Kdybys byl aspoň někdy rychlejší než já, abys mi k něčemu byl. Abych většinu věcí nemusel dělat sám. Asi půjdeš taky do kotelny.“
„Šéfe, já na něco přijdu,“ dušuje se Helmut a snaží se rychle vyšplouchnout z šéfovy pracovny. „To uvidíte, jak budu rychlej!“

Rybana se mezitím vrátila do svého pokoje. Její černé brýle leží na toaletním stolku.
„Tak a teď je čas zapakovat si všechny své saky paky podběráky,“ říká spokojeně svému obrazu v zrcadle.
Když si chce sundat černou paruku, kterou až doposud maskovala své krásné dlouhé zlaté vlasy, vyruší ji bušení na dveře.
„To sis, Slizoune, nějak pospíšil.“
Rybana otevře dveře. Za nimi však místo očekávaného spolužáka Barakudy stojí zadýchaný Helmut. Ten vtrhne do pokoje a dá jí jednou rukou herdu do zad a druhou nastaví před její pusu.

„To není možný,“ diví se, když po úderu z jeho oběti nevyletí dušička.
Jak by taky mohla. Jen si vzpomeňte na slova docenta Michala Mokránka, kandidáta vodnických věd – ´Vodník z vodníka duši nevyrrrazí´.
„Máte nějaký problém?“ zeptá se ho pobaveně Rybana, sundá si paruku a rozhodí své dlouhé zlaté vlasy. „Máte nějaký problém, pane kolego?“
Helmut na ni vypoulí své okouní oči. Tohle rozhodně nečekal. I když není zrovna kdovíjaký vodnický chytrolín, je mu jasné, že se právě pokusil vyrazit duši z hastrmanky. V případě Rybany – z mořské panny. Ale to je v tuhle chvíli nepodstatný detail.
„Vodník z vodníka duši nevyrazí…“ vydechne nad prázdnou dlaní, do které chtěl po úderu chňapnout duši domnělé kapitánky zaoceánské lodi.

A přestože chytrosti skutečně mnoho nepobral, je mu jasné i to, že tohle se Barakudovi zatraceně nebude líbit.
„Myslím, pane kolego, že byste se měl odtud vypařit dřív, než se za chvíli skutečně vypaříte v kotelně.“
Helmut to pochopí i bez Rybaniny rady. Peláší hotelovou chodbou a voda z něj crčí jako z fontány. Svazek klíčů, který má připevněný k pásku kalhot, chrastí do rytmu jeho dlouhatánských skoků. V tuhle chvíli je nejen konečně rychlejší než jeho šéf, ale je nejspíš i nejrychlejší ze všech vodníků na světě.