Tatrmani, 41. část: Berta

Tatrmani, 41. část
BERTA

„Vidino sladká, přesladká…“ skřehotá Berta árii prince z Dvořákovy Rusalky, když na ni primářova sestra Štěpánová stříká hadicí studenou vodu v jedné z bíle vykachlíčkovaných místností v sanatoriu.

Je to prastarý, ale hodně špatný způsob léčby, Berta je z něj ovšem nadšená. Stejně jako před časem její spolužáci z vodnické školy Pepa a Ruda, když tu byli zavřeni jako blázni. Stojí v proudu ledové vody a lebedí si, jako by byla v lázních na nějaké zázračné proceduře. V dlani opatrně drží malou žabku. Je to Ruda, který místo aby hlídal u rybníka v zahradě vedle sanatoria, užívá si v žabí podobě ledovou sprchu spolu s Bertou.
„Pohádko má… Pohádko má…“ blaženě ječí Berta a její skřehotání se rozléhá celou místností.

Každý, kdo si někdy zazpíval v koupelně, ví, že se tam zpěv nádherně rozléhá. A že i ten, kdo vůbec neumí zpívat, má proto pocit, že je nejlepší zpěvák na světě. Berta je o tom v tuto chvíli přesvědčena.
Přesvědčena o tom ovšem není ani trochu sestra Štěpánová. Je vidět, jak trpí, i když má na uších obří sluchátka, která alespoň trochu tlumí zvuk. Bertin procítěný jekot totiž způsobuje řinčení skleněných tabulek v oknech. I hluk cákající vody je tichounkým ševelením v porovnání s tím vším rámusem, který červenovlasá hastrmanka vydává.
„Tak konec, paní Ryboušková. To by stačilo,“ řekne sestra přísným hlasem. „Konec.“
„Ještě ne, sestřiiiiii,“ škemrá Berta.

„Už jsem řekla,“ nenechá se obměkčit sestra Štěpánová. „Konec.“
„Ještě deset minut,“ zkouší to Berta.
„Pět.“
„Macecha zlá… Macecha zlá…“ přepne Berta z Dvořákovy Rusalky na Smetanovu Prodanou nevěstu a ječí jako siréna nebo jako by ji kousla muréna.
„Tak dobře, deset minut, ale okamžitě přestanete zpívat. Ihned zmlknete.“
„Tak jo, ale zesílíte proud vody,“ zakončí smlouvání Berta.
„Teda paní kolegyně, vy ale máte hlas. I světoznámý operní dům La Kuňkala by vás brala všema ploutvema,“ pochválí Bertu žabák Ruda, když sestra Štěpánová odešla.
Žabákům a vodníkům totiž skřehotání ani trochu nevadí.

PLAVÁČCI

Na ostrově uprostřed rybníka v zahradě sanatoria stojí na břehu bezradní plaváčci. Ofélie Konvalinková, Vilém Udatný, babička Květuše se svým vnukem Honzou a Jakub. Vyhlížejí Helmuta, který je tu ráno vysadil a odjel. Nikdo z nich netuší, že to byl záměr. Že jsou tu uvězněni schválně.
Kdyby tady Ruda zůstal hlídkovat a neužíval si v blázinci spolu s Bertou ledové střiky, hned by zjistil, v jak svízelné situaci se ocitl Jakub, kterého dostal za úkol hlídat. Jistě by přispěchal na pomoc.

„Jsme tu jako trosečníci, to je super,“ raduje se Honza, ale je jediný, kdo má z téhle situace radost.
„Už jsou skoro dvě hodiny,“ dívá se ustaraně na své hodinky Vilém Udatný. „Co když se Helmutovi něco stalo?“
„Neměli bychom dát nějak o sobě vědět, Viléme?“ pípne Ofélie.
„No ale jak, když naše mobily jsou v hotelovém trezoru?“
„Stejně tu není nikde signál. Ani Kristýně tu nefunguje mobil,“ řekne Jakub a trochu se začervená.

„Haló, tady jsme!“ zkusí Ofélie volat směrem k druhému břehu, ale její tenoulinký hlásek nevyplaší ani kachny.
„Zkusíme to všichni. Támhle v té budově na protějším břehu přece musí někdo být,“ rozhodne babi Květuše a všichni začnou jeden přes druhého volat o pomoc směrem k blázinci.
„Pomozte nám!“
Tentokrát už kachny poplašeně vzlétly. I papoušek Pamela nadskočil spolu se svým stojánkem. Ani jedno ze zamřížovaných oken sanatoria není otevřené, nikde ani živáčka. Žádná odezva na volání o pomoc.

„Počkejte. Tiše. Neslyšíte něco?“ nastraží uši Honza.
„To je jen ozvěna,“ je přesvědčený Jakub.
I kdyby tušili, že to, co považují za ozvěnu svého volání ´Pomozte nám´, je ve skutečnosti Bertin zpěv – její ´Pohádko má´ prostupující dokonce zavřenými okny blázince – nepomohlo by jim to.
Od té doby, co se Berta nechala dobrovolně ze strachu před Barakudou zavřít do blázince, tam všichni mají špunty v uších, aby nic neslyšeli. Proto nejenže neslyší hastrmančino operní ječení, ale bohužel ani volání o pomoc od rybníka v zahradě.
„Je to marný,“ uvažuje Vilém nahlas. „Něco se muselo stát.“

„To si pište, že se něco muselo stát,“ přidá se babi Květuše a nakrčí nos. „Cítím nějakou lumpárnu. Jako bývalá učitelka mám na to nos.“
„Ale co budeme dělat?“ začíná popotahovat Ofélie. „Já už mám trochu hlad.“
„Rozdělíme si zásoby jídla a vody,“ navrhne Honza a vytahuje ze svého batohu zbytek svačiny, kterou mu ráno připravila babička. „Tak to trosečníci dělají.“
„Ale kámo, my nejsme žádní trosečníci,“ nesouhlasí Jakub.
„Jak to že ne?“ brání svůj nápad Honza. „Jsme na pustým ostrově? Jsme. Můžeme se odtud dostat? Nemůžeme. Nemůžeme, protože neumíme plavat.“

Najednou všem ostatním dojde, že má Honza pravdu.
„To je zvláštní, koho by napadlo, že ztroskotáme v třeboňském rybníku,“ pronese s patrnou dávkou zoufalství Vilém Udatný. „A že se odtud sami nedostaneme, protože jsme neplavci.“
„Neplavce tu nesrrrrpíme, to je rrrradši utopíme,“ ozve se skřípavý hlas nad hlavami plaváčků.
„Viděli jste to?“ nevěří svým očím Jakub. „To vypadalo jako ten papoušek z recepce. I s tím stojánkem…“

Papoušek Pamela skutečně prolítl nad jejich hlavami a zmizel za korunami stromů. Trosečníci po sobě nechápavě koukají.
„Deset malých plaváčků navštívilo Neptun,“ ozývá se z míst, kde před chvílí zmizela Pamela.

„První utopil se Ken –
zbylo jich pak devět jen.
Dvořák chyt se do rákosu –
zbylo jich už jenom osum.
Kalbáčová s Kalbáčem –
ti skončili pod splavem.
Pokud dobře počítám –
osm sedm už nemám…“

„Co se to děje?“ hlesne Vilém Udatný. „To je nějaká blbá legrace, že jo?“ snaží se ujistit, ale od ostatních se mu nedostane odpovědi. „Slyšeli jste to taky?“
Plaváčci zatím ještě nechápou, o co přesně jde, ale už jim dochází, že to legrace rozhodně není.
„Babi…“ znejistí Honza, který až do této chvíle měl velice dobrou náladu.
„Honzíku, ke mně,“ zavelí babička Květuše, která jako učitelka, i když bývalá, nikdy neztrácí duchapřítomnost. „A vy všichni taky.“

Všichni se shluknou kolem ní. Vypadá to jako scéna z nějakého hororového filmu.
„Další přijdou o duši
Honza s babi Květuší…“ znovu se ozve nad jejich hlavami.
„Jakuba s Vilémem čeká,
že je stáhne ke dnu řeka…
Ofélie nepochopí,
proč se nikdy nepotopí,
ztratí se však beze stopy…
Barrrrakuda žerrrty trrropí…
Poslední pak docela – zmizí vaše Pamela!!! Hihihi!“

Papoušek Pamela přistane i se svým bidýlkem kousek od skupinky teď už opravdu vyděšených plaváčků.„Pamela?“ vzpamatuje se babi Květuše. „Co to má znamenat?“„Hurrrá! Rrrrrozumíme si!“ radostně zaskřehotá papoušek, zase se vznese a sebere Honzovu svačinu. „Pamela je rrrráda. Dostala nažrrrrat! Pamela je z toho celá férrrrplej!“„Tak tohle není ani legrace ani fata morgána,“ pokračuje babička. „Mělo mi to být jasné od chvíle, kdy se ztratil pan Dvořák a Kalbáčovi. A jestli něco rychle neuděláme, dopadne to přesně tak, jak tady ten pták naznačuje. Honzo, máš pravdu, jsme trosečníci a jde nám o život. Musíme odtud zmizet.“

„Jak to chcete dokázat? Když nikdo z nás neumí plavat?“ „To ještě nevím, Viléme. Ale když dáme hlavy dohromady…“ „Já plavat umím,“ přizná se Honza, ale hned dodá: „Jenže odtud na druhý břeh bych si netroufl.“ „To nevadí,“ ozve se Jakub, který až doteď mlčel, protože přemýšlel. „Mám řešení.“ Všichni se na něj s nadějí podívají. „Přeplaveme.“ „Jak to myslíte, Jakube?“ nechápe Ofélie. „Vždyť je jasné, že nikdo z nás neumí plavat.“„Ano, nikdo z nás neumí plavat. Kromě Honzy. Jenomže ten sám na druhý břeh nedoplave. Ale Ofélie, sama dobře víte, že jste nepotopitelná. Potřebujeme vaši pomoc. Když…“

Ofélie vypadá sice jako ohromná koule, ale rozhodně není hloupá. Je knihovnice a všichni, kteří hodně čtou, chápou všechno líp a rychleji než ti, kteří v životě nepřečetli jedinou knížku. Proto hned pochopí, jak to Jakub myslí. „Když se mě Honza chytí, tak mě může dokormidlovat až ke břehu. Posloužím jako plovák!“ piští radostně. „Poplujeme pro pomoc.“ „Přesně tak.“ „Ale Jakube, to je nebezpečné,“ stane se z odvážné učitelky zase strachující se babička.„O moc horší než teď, to nebude, babi. Jakub má pravdu.“
„Tak dobře, Honzíčku. Ale poplujeme všichni,“ rozhodne babi Květuše. „Samotného tě nikam nepustím.“

„Ano. Ano!“ raduje se Ofélie a tleská svýma buclatýma rukama. „To půjde! Žádný problém. Jen si vzpomeňte, kolik závaží jste na mne museli navěšet, abych se ponořila do vody aspoň na malilinkatou chviličku a aspoň po krk. Budu jak remorkér – jako nákladní loď.“

Ofélie nemůže uvěřit svému štěstí. Poprvé v životě je její podoba s velkou bójkou a její nepotopitelnost k něčemu dobrá.
A papoušek Pamela radostně vříská: „Pamela má rrradost! Brrravizímo! Hurrrá! Parrráda!“