Stydlivé dítě a suverénní rodič? To nejde dohromady
V minulosti patřila stydlivost a skromnost k těm vlastnostem, které byly u dětí spíše vyzdvihovány. Dnes mají větší šanci na úspěch spíše ti, kteří se nestydí a umí si bez obav říci o to, co potřebují. Stydlivé děti si velmi často myslí, že jsou se svou nesmělostí na světě samy a tím se dostávají do ještě větší společenské izolace.
Stydlivost člověka handicapuje. Většinou k ní přijde naprosto nevinně, je totiž dědičná. Je málo pravděpodobné, že by se suverénním rodičům narodilo nesmělé dítě. Výzkumy ukazují, že stydlivé chování vykazují už dvouměsíční novorozenci.
Ovšem i výchova dokáže své. Nesmělost můžeme přivodit či podpořit tím, že dítě velmi často vystavujeme situacím, ve kterých selhává.
Podle psycholožky Simony Hoskovcové, autorky několika publikací věnovaných psychické odolnosti dětí, zůstává i přes nejrůznější inovativní pedagogické přístupy a individualizaci ve škole stále mnoho situací, které sebevědomí dětí spíše snižují.
Stydlivosti se v dospělosti dokáže zbavit jen velmi malá část stydlivých lidí. Jde spíše o to, že s postupujícím věkem dokážeme se svou stydlivostí lépe nakládat a také máme více příležitostí, jak se některým nepříjemným situacím vyhnout. Malé děti jsou na tom hůře, obzvláště když dospělí popírají jejich pocity, způsobem jako je tento: „ Ale jdi ty, přeci se nebudeš stydět. Nebuď truhlík.“
Podle Hoskovcové je také velmi nevhodné srovnávat děti s jinými, suverénnějšími vrstevníky. Ve výchově je nejdůležitější vyjádřit pochopení a pomáhat dětem hledat způsoby, jak častěji uspět, a to i v drobnostech.
Na místě je také osobní příklad. S nesmělostí mohou velmi účinně pomoci příběhy slavných lidí, osobností, které se i přes svou nesmělost stali úspěšnými.
