Škola hrou není utopie. Stačí vědomý pedagog

22. říjen 2015

„Naše školství je bohužel dlouhodobě postaveno tak, že upřednostňuje jednu mozkovou hemisféru a zcela zanedbává péči o naše tělo a duši. Dokonce jsme předměty označili jako hlavní a vedlejší a tím jsme degradovali výtvarku, hudebku a tělocvik. Tedy to, co nesmírně potřebujeme ke své výživě,“ říká lektorka vědomé pedagogiky Ivana Málková.

Hledat znamená nacházet

Ivana Málková v roce 1991 spoluzaložila první soukromou základní školu rodinného typu s názvem „Škola hrou“. Před pěti lety školu prodala a začala své zkušenosti předávat dál. Podle ní jde o to v každém najít něco, v čem vyniká. „Pokud mám ve třídě žáka, kterému sice nejde čeština a matematika, ale ví všechno o vojenských vozidlech nebo o delfínech, hledám způsob, jak jeho znalosti a schopnosti „pozvat“ do vyučování. Aby se ten žák mohl cítit v určitém směru výjimečný.“

Sdílejte. Nejlépe v kruhu

O tom, že je dobré, aby učitel nestál každý den „proti“ dětem, ale seděl s nimi na jedné úrovni, v jednou kruhu, který nikoho neupřednostňuje, bylo napsáno hodně teoretických článků. Ale Ivana Málková to léta zažívala v praxi. Strávila v tomto „útvaru“ s dětmi více než 50 % vyučování.

„Sdílení v kruhu je pradávná komunikační forma a úžasný nástroj, kde mohu odstranit bariéry, tedy ty lavice, katedru a stupínek, které si mezi sebe uměle stavíme. Kde mohu dát dětem vizuálně a energeticky najevo, že jsem jedna z nich“ říká lektorka. Je jasné, že někdo „kruh“ vede, určuje pravidla a je zodpovědný za to, že budou dodržována. Tím ale jeho kompetence končí. Všichni mají stejný prostor. V kruhu jde také o to učit děti stručně vyjádřit svoji potřebu a pocit.

Někdy se učitel dozví věci poměrně intimní. A o jeho kvalitě svědčí, jak s nimi bude zacházet. „Nejdříve je potřeba zajistit, aby se děti cítily dobře, nebo je alespoň nějak stabilizovat a pak teprve po nich můžu chtít násobilku,“ říká Ivana Málková.

A co chudák učitel?

Péče o osobnost učitele je v ČR zatím v rozjezdu, ale i tak může motivovaný kantor udělat hodně.

1. Každému dítěti nabídnou prostor, který si může stvořit samo pro sebe (speciální potahy na židličky, vlastní plakát, plyšák, rodinné fotografie…).
2. Vnímat potřeby dětí. Navázat s nimi vztah, zajímat se o ně, naslouchat jejich potřebám. (hýbejte se, zpívejte, tancujte, křičte, hrajte divadlo, pokud máte pocit, že to dětem pomůže).
3. Nechtít po dětech to, co sám nedokážu splnit. „Pro mě i to, že děti se musejí přezouvat a učitelka nakráčí v kozačkách, je něco naprosto nepochopitelného a nepřípustného. Jestliže děti během hodiny nesmějí používat mobil, tak učitelka by taky neměla.“
4. Nebýt proti dětem, ale být s nimi. „Hledat si pro sebe nějaké místo, kde jsem součástí třídy, a ne být vymezena proti nim jako proti-bojovník,“ říká Ivana Málková.
5. Nesnažte se za každou cenu dostát dobře myšleným plánům. Vycházejte z daného okamžiku. Improvizujte. Nebo se inspirujte. Třeba v tomto videu:

Spustit audio