Přečtěte si knížku Gorila a já

Milí kluci, holčičky a holky, zdraví vás vaše knižní záložka.

Všimli jste si, jak bujně teď z jara roste tráva? Mimochodem – nejen tráva; všechno bují a kvete a ptáci zpívají, jako by neplatilo: duben, ještě tam budem. Sluníčko překonalo umělý letní čas a naštěstí zase vstáváme do světla – zrovna jako to sluníčko.

A knížky? Ty vycházejí vesele pro děti všeho věku, od mrňat až po ty, které se zanedlouho rozloučí se školou. Mám tady bezvadnou knížku pro ty, které jsou věkem někde uprostřed; jmenuje se Gorila a já, napsala ji Švédka Frida Nilsson, vesele ilustrovala Češka Martina Matlovičová , ze švédštiny přeložila Viola Somogyi a vydalo nakladatelství Portál, ať žije.

Svůj vlastní příběh vypravuje devítiletá švédská blondýnka, copatá Jonna (uprostřed jména má dvě „N“ jako česká Anna). Jonna žije s dalšími padesáti dětmi v hodně chudobném dětském domově, co se jmenuje Vratič. A všechny ty děti toužebně čekají, kdy přijede někdo, aby si někoho z nich odvezl. Nejvíc za všech čeká Jonna, která je ve Vratiči už devět let, neboli od narození; našli je tenkrát venku na schodech. A kterou nemá paní ředitelka zrovna v oblibě z jednoho prostého důvodu: Jonna si často zapomíná umýt ruce a občas něco ušmudlá.

Až jednoho dne… Taky tak rádi slyšíte větu, která začíná slovy: Až jednoho dne…? Bývá to začátek pěkného příběhu, občas napínavého a dobrodružného, a to v tomhle případě platí. Tak tedy: jednoho dne do toho děcáku s nemožnou uječenou ředitelkou přijela zájemkyně o adopci – a byla to namouduši gorila. Přijela autem, které sama řídila, byla mluvící, chodila po dvou a vybrala si samosebou Jonnu… a ještě… A ještě leccos, ale už ani muk.

Kdo chce vědět, jak to bylo dál, dočte se to v knížce Gorila a já.

Na shledanou za týden se těší vaše knižní záložka.