Přečtěte si Babičku Drsňačku

Nesu vám knížku, kvůli které jsem přejela v tramvaji svou stanici a smála se tak, že jsem z ní málem vypadla (z té knížky samozřejmě, ne z tramvaje).

Na titulní straně je napsáno: Babička Drsňačka, nejzábavnější kniha Davida Walliamse, označovaného za nového Roalda Dahla. A Roald Dahl napsal Karlíka a továrnu na čokoládu a taky Jakuba a obří broskev, jestli ráčíte vědět, o čem mluvím. Jestli ne, půjčte si ty knížky třeba v knihovně, neoľutujete neboli nebudete litovat, jak říká moje slovenská kamarádka.

Ale zpět k Babičce Drsňačce. To bylo tak. Ben je jedenáctiletý anglický kluk, jedináček, a rodiče ho pátek co pátek odpoledne odkládají k babičce, která mu připadá hrozně nudná; televize nefunguje, pořád by jen hrála scrabble a celý byt smrdí kapustou. Jednou v pátek večer Ben počkal, až babička usne, a pak zavolal domů: "S bábinkou je příšerná nuda. To je mučení být tady s ní. Nemůžete pro mě přijet, tati? Prosím!!!"

U snídaně mu babička připadala jiná. Tišší. Možná starší. Trochu posmutnělá. Oči měla červené, jako kdyby plakala. Slyšela to? říkal si Ben. Doufám, že ne. A od té chvíle se začaly dít věci. Moc divné věci. Doslova zázraky! Ale víc už neprozradím, to si v té knížce Babička Drsňačka, kterou vydalo Argo v překladu Veroniky Volhejnové s obrázky Tonyho Rosse, přečtěte sami. Jen ještě důležité upozornění: na titulní straně je velký nápis Uvnitř obrovský diamant! Bohužel ta tři slůvka, mrňavě napsaná pod tím, nemůžu přečíst.

Příjemné počtení vám přeje vaše knižní záložka.