Nesnese se se sestrou aneb Sourozenecké (ne)vztahy

26. říjen 2015

Vztahy mezi sourozenci mají vliv na náš další život. Budou z nás pohodáři nad věcí, kteří si s ničím nelámou hlavu, anebo ambiciózní puntičkáři se zodpovědností za všechny kolem? I to může být důsledek sourozeneckých vztahů.

Podle odborníků vstupuje do sourozeneckého vztahu velká spousta proměnných, i proto je obtížné říci, proč spolu někteří sourozenci vycházejí lépe a jiní se opravdu nesnesou. Navíc se tento vztah proměňuje v čase. Postupným zráním se smiřujeme s nedostatky svými, ale i s nedostatky lidí v našem okolí.

Podle psycholožky Barbory Downes však sourozeneckým vztahům někdy dělají doslova medvědí službu rodiče. Snažíte se děti motivovat „příkladným“ sourozencem? „Proč má sestra hotové úkoly a ty ne? Jak je možné, že ještě nemáš oblečenou bundu, když bratr si vzal už i boty?“

Srovnávání vede k pocitům žárlivosti, řevnivosti, konkurence … Srovnání bychom se měli rozhodně vyhýbat. „Namísto toho je lepší tzv. upustit páru, nekrotit tolik naše emoce,“ radí psycholožka Barbora Downes. Můžeme se rozzlobit, dítěti dát náš vztek najevo, ale nikdy bychom neměli do problému vtahovat sourozence. Povzbudivé věty „zkus být tak hodný, jako je ten druhý“, mohou opravdu devastovat nejen vzájemný vztah sourozenců, ale také psychiku.

Jedno dítě máme raději...

„Podle výzkumů až 60 % matek a dokonce 70 % otců preferuje jedno dítě,“ říká psycholožka Barbora Downes. „Někdy si nechceme přiznat, že podobné pocity máme. To se přece nesluší! Rodiče by si však neměli dělat výčitky, je to přirozené, ale protože jsme dospělí, máme nad svým chováním kontrolu. Vědomě se tedy snažíme naše pocity nedávat najevo.“

Neznamená to, že nám chybí cit a láska k našim dětem, ale může se stát, že jedno dítě je nám svou povahou a zájmy bližší, více si rozumíme.

Děti by ale vždy měly mít pocit, že se jim dostává laskavých, kladných a láskyplných projevů ve stejné míře.

Ideální věkový rozdíl, ideální pozice v rodině

Bratři, děti, láska, péče

… neexistuje. Alespoň dosavadní vědecké výzkumy neprokázaly, že malý věkový rozdíl je lepší, protože si děti spolu hrají. Zároveň však mají nejvíce konfliktů. Ani velký věkový rozdíl není ideální, protože děti nemají tolik společných zájmů, netráví spolu tolik času. Z toho možná vyplývá skutečnost, že se tyto děti moc nehádají.

Je tedy lepší být jedináčkem, prvorozeným dítětem nebo posledním v rodině? Podle psycholožky Barbory Downes má vše své výhody, ale taky nevýhody. Prvorozený musí plnit velká očekávání rodičů, v dospělosti bývají tito lidé ambiciózní a zodpovědní.

Nejmladší dítě v rodině je pro všechny roztomilé, nemá příliš povinností, dostává se mu hodně pozornosti. Jako dospělý bývá benjamínek spokojený, z ničeho si nedělá těžkou hlavu a snadno s každým vyjde.

A jedináček? Už dávno neplatí, že jedináček je rozmazlený a v dospělosti má vztahové problémy. Byl proveden průzkum, při kterém se měly děti podělit o bonbóny. Ukázalo se, že nejvíc se o ně chtějí rozdělit právě jedináčkové. Nejsou totiž nuceni bojovat o část z celku, nemusí se neustále o něco dělit.

Ale ani výše uvedené neplatí vždy, je to jen zobecnění vyplývající z mnoha průzkumů.

Čas je vzácný

Všichni máme neustále málo času, ale je velmi důležité si pro naše děti čas udělat.
Podle psycholožky Barbory Downes není rozhodující kvantita, ale kvalita. Stačí třeba deset minut denně, ale v tu chvíli patříte jen svému dítěti. Každé dítě by mělo mít možnost užít si rodiče jen samo, bez sourozenců, bez dalších povinností. Prospěje to nejen sourozeneckým, ale i rodinným vztahům. Z takové chvíle se může stát pěkný rituál, který si děti přenesou do svých vlastních rodin. Za trnkovým keřem se přece vždycky pěkně povídá…

Spustit audio