Letopisy Želvíry čili želvy Elvíry, 9. díl

Ž: Želvíra, želva (přes 100)
B: Bertík, papoušek (skoro 80)
I: Iris, kočka (asi 4)
R: Ričinka, štěně (4 měsíce)
M: maminka Lenka (43)
T: tatínek Vašek (45)
J: Jakub, syn (8)
D: Dora, dcera (16)
a další

R: Kdo byl Ferda?
B: Ferrrda byl německý ovčák Lenčiných rrrodičů pojmenovaný po Václavu Havlovi.
I: Cože?
R: Já to taky nechápu…
B: Kdybyste mě nepřerrrušovaly, tak už to víte. Václav Havel byl prrrvním prrrezidentem naší rrrepubliky po sametové rrrevoluci. Ale předtím psal knihy a divadelní hrrry, kterrré ovšem byly zakázané, protože v nich byla spousta svobodomyslných myšlenek. A on sám byl kvůli svým názorrrům několikrrrát ve vězení.
Ž: Byl to velmi statečný člověk. Nebál se otevřeně říkat, co si myslí, i když mu hrozilo vězení. Věřil tomu, že pravda a láska nakonec zvítězí.
R: To se mi líbí.

I: Ale proč se ten pes Lenčiných rodičů jmenoval Ferda po Václavovi?
B: Želvírrro, já ji zaškrrrtím…
Ž: Říkali jsme si, že lidi si z těch hloupých a nabubřelých mocipánů dělali legraci. Že hledali různé skryté významy v knížkách nebo v divadelních hrách.
R: To jak jsme si povídali o té… cen… cen… Jak se to jmenovalo? Jak škrtali z knížek slova…
I: Cenzura. To byla cenzura.
Ž: Ano. Byli na to vyčleněni zvláštní úředníci – cenzoři, kteří kontrolovali, zda nějaké umělecké dílo neobsahuje nevhodné myšlenky, slova, obrázky a tak podobně. No a asi v deseti divadelních hrách Václava Havla je postava zakázaného spisovatele Ferdinanda Vaňka. Václav Havel tak vlastně psal sám o sobě.
I: Tajně. Zašifrovaně.
B: Ano, tak. A rrrodiče mámy Lenky – jako takovou zašifrrrovanou, tajnou a skrrrytou podporrru Václavu Havlovi neboli Ferrrdinandu Vaňkovi – dali svému pejskovi jméno Ferrrdinand.

R: Aha. Tak proto se mu říkalo Ferda.
I: Jako tomu arcivévodovi Ferdinandovi z Rakousko-Uherska, co ho zabili atentátníci v Sarajevu.
R: No jo… Před tou velkou…válkou.
I: První světovou.
B: Brrravo, holky, brrravo. Je vidět, Želvírrro, že jim to dneska všechno nevyprrrávíme nadarrrmo. To mám rrradost.
Ž: Já taky, Bertíku. Ale… kde jsem skončila… Co jsem to chtěla říct…? Aha. Lenka tenkrát vzala s sebou Ferdu, německého ovčáka jejích rodičů, na Albertov. Na to shromáždění u příležitosti Mezinárodního dne studentů…
B: Prrrotože nevěděla, co hrrrozného se pak strrrhne na Nárrrodní třídě…
Ž: Přesně tak. Tak proto se s Lenkou dostal do naší rodiny i Ferda.
I: A tam na tom Albertově se Lenka potkala s Vaškem?
B: To se stalo až o párrr hodin později, na Nárrrodní třídě, kam se prrrůvod z Alberrrtova přesunul. Těsně před tím, než ji a Ferrrdu zachrrránil před esenbákama.
Ž: Tak se říkalo policistům – příslušníkům Státní národní bezpečnosti se zkratkou S N B, tedy es en bé.
B: Es en bé – proto es-en-báci.

L: Lenka, v roce 1989 studentka
V: Vašek, v roce 1989 student

L: Ferdo, Ferdo! K noze! Ferdo!!!
V: Mám ho, držím. Ferdo, pojď k paničce.
L: Hodný pejsek.
F: (štěká a kňučí)
L: Neboj. Oni nám nic neudělají.
V: Tím bych si nebyl tak jistej… Co tady vůbec s tím psem děláš?
L: Už se nám nepodařilo projít přes policejní zátaras. Do těch, kteří utíkali skrz, mlátili esenbáci obuškama. Bála jsem se o Ferdu. Tak jsem radši zůstala. Ale už je nám strašná zima.
V: Tady nemůžete zůstat. Vypadá to hodně zle. Pojď, támhle do toho domu běžej lidi… Pojď honem…
L: Já mám strach…
V: Tak pojď!

R: Já se bojím.
I: Ale dopadlo to dobře, že jo?
B: To víte, že jo.
I: A jak to bylo dál?
Ž: Vaškovi se podařilo odvést Lenku i s jejím psem Ferdou do bezpečí. Spolu s dalšími lidmi vběhli do domu, kde je dobří a stateční lidé ukryli ve svých bytech. V některých se tísnilo i dvacet převážně mladých lidí, většinou studentů. Museli být potichu – policie kontrolovala chodby domů.
R: A Vašek s Lenkou a Ferdou?
Ž: Ti měli štěstí. Jinde totiž byly domovní dveře i srdce majitelů bytů zamčené.
B: To je prrravda.

Ž: Policisté v bílých přilbách pak nebožáky, kteří se chtěli před nimi ukrýt v průchodech domů, do krve zbili a odvezli je na policejní stanici.
B: A surrrově zmlátili i ty, kteří zůstali na Nárrrodní třídě, odkud už nebylo úniku. V policejním obklíčení se tlačila spousta lidí chvílemi tak, že nebylo možné volně dýchat.
Ž: Holky plakaly, dokonce některé mírumilovně zastrkávaly policistům za jejich štíty květiny…
B: Kluci se brrránili, když je esenbáci mlátili a táhli do policejních aut… A všichni křičeli: „Máme holé rrruce! Máme holé rrruce!“
Ž: Protože stáli neozbrojení proti vyzbrojeným policistům s obušky, přilbami a štíty.
R: Obušek znám z pohádky „Obušku, z pytle ven!“, jak se na ni koukal náš Kubík.
Ž: Ale to byla pohádka v televizi. A filmové triky. Bylo to jako. Hercům se nic nestalo. Ale policejní obušek – to je vlastně takový klacek z tvrdé gumy.
B: Rrrána takovým obuškem hrrrozně bolí.
Ž: Proto studenti na Národní třídě křičeli na policisty i „Gestapo! Gestapo!!!“.