Letopisy Želvíry čili želvy Elvíry, 5. díl

Ž: Želvíra, želva (přes 100)
B: Bertík, papoušek (skoro 80)
I: Iris, kočka (asi 4)
R: Ričinka, štěně (4 měsíce)
M: maminka Lenka (43)
T: tatínek Vašek (45)
J: Jakub, syn (8)
D: Dora, dcera (16)
a další

R: Tak byli všichni zlí nebo ne?
B: Všichni zlí nebyli, ale měli strrrach nesouhlasit.
R: Já mám strach dělat loužičky – jinde než venku. Protože doma se to nesmí. Tady je smím dělat jen na novinách.
I: Ale tebe nikdo nezavře do vězení, když se i přes zákaz počůráš nebo uděláš bobek. Jsi přece ještě štěně.
Ž: Ovšem. Malí pejsci i malé děti musí poslouchat. Je to hlavně kvůli jejich zdraví a bezpečí. Dokonce i dospělí musí dodržovat zákony.
B: Prrroblém je, když jsou ty zákony hloupé a nesmyslné. Když postrrrádají zdrrravý rrrozum.

Ž: Nikdo na světě by neměl dělat jenom to, co chce on, bez ohledu na ostatní. Proto jsou zákony. Ale tehdy, před sametovou revolucí, spousta zákonů, nařízení a zákazů postrádala smysl.
B: Nebrrral se ohled na to, jestli náhodou neubližují obyčejným lidem.
I: Co se třeba nesmělo?
B: Nesmělo se bez povolení jezdit na prrrázdniny do zahrrraničí.
Ž: Přesněji – mohlo se jezdit jenom tam, kde jiní mocipáni souhlasili s těmi našimi. A kde platily stejně nesmyslné a někde možná ještě horší zákony. Do zemí, kde se žilo svobodně, se jezdilo na zvláštní povolení orazítkované na mnoha úřadech.

B: Taky byl zákaz shrrromažďování a prrrotestování – jedno prrroti čemu.
I: A s tím souhlasili úplně všichni? To se opravdu úplně všichni báli?
Ž: To zdaleka ne. Nic není ovšem tak jednoduché nebo černobílé, jak se na první pohled zdá. V naší zemi žili lidé, kteří nadšeně souhlasili s tehdejšími mocnými politiky. Pak tu ale byla spousta slušných lidí, kteří s nimi nesouhlasili. Jenom se to báli veřejně dát najevo.
R: A proč?
Ž: Aby to neublížilo jejich rodinám.
B: Prrrotože krrrátce po drrruhé světové válce se za to u nás dokonce i poprrravovalo! Na hrrranicích byly namontované na sloupech ostnaté drrráty, aby nikdo nemohl z naší země utéct, když se mu ta nesvoboda nelíbila. Nešlo si svobodně poklábosit s kamarrrády.
I: To je hrozné. Proč?
R: No proč?
B: Prrrotože byla všude spousta udavačů jak za Rrrakousko-Uherrrska, kteří okamžitě všechno prrrotistátní hlásili tajné policii. A prrrávě ta dostala spoustu lidí do vězení.
R: To je jako nějaká špatná pohádka.

Ž: Tak to tenkrát bohužel v našem státě chodilo. Na schůzích nebo v různých povinných průvodech lidé vykřikovali neustále dokola stejná hesla, kterými oslavovali ty naše mocipány a jejich kamarády – mocipány z jiných spřátelených zemí.
B: Třeba – Kdo nejde s námi, jde prrroti nám! Porrručíme větrrru dešti!
I: To si fakt vůbec nedokážu představit.
R: Copak to jde? Poroučet dešti…
I: Nebo sluníčku?
Ž: To jistě nejde, to je hloupost. Ačkoli současní vědci dokážou přírodě hodně napomáhat. Tenkrát ale nic takového nebylo možné. A nebyli všichni hlupáci nebo zbabělci. V naší zemi byla i spousta statečných lidí. Ti nejstatečnější se dokonce o všech těch hloupostech a nespravedlnostech nebáli svobodně mluvit na veřejnosti. I když jim hrozilo vězení. A mnozí se kvůli tomu skutečně ve vězení ocitli.
B: Ta špatná pohádka má naštěstí dobrrrý konec. Začalo to prrrávě na tom Alberrrtově…

Ž: Tenkrát se všichni nechovali jako tehdejší vládnoucí mocipáni. Nebyli jako oni. Čím dál tím víc lidí bylo nespokojených s tím, jak to v naší nesvobodné české zemi chodí. Spisovatelé do svých knih nebo i do divadelních her tajně a v náznacích zašmodrchávali různé svobodomyslné názory a nenápadně si dělali z mocipánů a jejich úřadu legraci. A čtenáři nebo diváci to pochopili. Bylo to takové spiklenectví navzdory cenzuře.
I: Co to je?
B: Cenzurrra? To když někdo vyškrrrtává z básničky nebo písničky nebo z nějaké divadelní hrrry nebo knihy některrrá slova, kterrrá mu vadí. Nebo vadí mocipánům.
Ž: Došlo to tak daleko, že se třeba úředně zakázala hrát pohádka o zlém králi, protože to příliš připomínalo nejvyššího mocipána. Nebo se nesměla zpívat píseň „Svatý Václave“.
B: Prrrotože svatý Václav je patrrron české země, kterrrý spolu s rrrytíři z horrry Blaník vyrrrazí na pomoc českému nárrrodu, až mu bude nejhůř.
Ž: Tuhle píseň si lidé zpívali ve všech zlých dobách, které naši zemi potkaly. Dodávala jim naději a sílu všechno zlé vydržet.

R: A ta cen… cen…
I: Cenzura.
R: No ta. Ta vždycky všechno vyčmuchala?
B: Prrrávě že ne. Cenzoři – úředníci, kteří cenzurrru prrrováděli – na všechno hned nepřišli. A to pak byla ohrrromná legrrrace.
Ž: Diváci se smáli a tleskali ještě dlouho po skončení koncertu nebo představení. A na stejné představení chodili několikrát.
B: Dokud takové představení cenzurrra nezakázala.
Ž: Kdyby jen to. Ale někteří herci nebo zpěváci pak kvůli svým názorům nesměli hrát a zpívat. Učitelé nesměli učit. Novináři nesměli pracovat v novinách, v rozhlasu nebo v televizi. A jejich děti nesměly studovat. Měly to zakázané.
I: A co všichni potom dělali?
Ž: Těžko potom nějakou dobrou práci nebo školu našli. Třeba pracovali v kotelně nebo lepili papírové pytlíky.
R: Takové, co do nich Kubík na ulici uklízí moje bobečky?
Ž: Podobné.
I: V kotelně je aspoň teplo. A papírové pytlíky jsou užitečné.
Ž: Pracovat v kotelně nebo lepit pytlíky není ostuda nebo chyba, ale nesmí to být za trest.
B: Tenkrrrát totiž papírrrové pytlíky lepili i vězni ve věznicích, ať už to byli oprrravdoví lumpové a zlouni nebo ti, co je mocipáni neměli rrrádi.
Ž: Druhý Kubíkův a Dorčin dědeček, tatínek jejich mámy Lenky, byl také ve vězení. Kvůli tomu, že nesouhlasil s tím, co se v naší zemi dělo.
B: Bylo štěstí, že přišla sametová rrrevoluce a víceméně dobrrrovolně odešli všichni ti mocipáni. Jinak by Kubův děda ještě lepil pytlíky a Lenka by nemohla ani vystudovat, ani hrrrát divadlo.