Letopisy Želvíry čili želvy Elvíry, 4. díl

V minulém vyprávění jsme se dostali až do první světové války, ve které bojovali i pradědeček Vašek se svým kamarádem Josefem. Že jsou v pořádku, mohli dát vědět domů jen po poštovním holoubkovi Strakáčkovi. A tehdy také Vašek našel a vlastně zachránil malou želvu zelenavou – naši želvu Elvíru.

Ž: Želvíra, želva (přes 100)
B: Bertík, papoušek (skoro 80)
I: Iris, kočka (asi 4)
R: Ričinka, štěně (4 měsíce)
M: maminka Lenka (43)
T: tatínek Vašek (45)
J: Jakub, syn (8)
D: Dora, dcera (16)
a další

R: A dál? Jak to bylo dál?
Ž: Jedněm střelám se chlapci vyhnuli, jiným v dalších bojích už ne. V jedné přestřelce byli raněni a převezeni do nemocnice ve městě Lublaň. To je ve Slovinsku. Tam byl tou dobou klid.
I: A co Strakáček?
Ž: Holub Strakáček dopis domů přinesl, i když byl k smrti vyčerpaný. Měl štěstí. Přežil tu strastiplnou vzdušnou pouť ze slovinské Lublaně až do Starých Ždánic u Pardubic, malinké vesničky ve východních Čechách, odkud Vašek i Josef pocházeli.
B: Jiní holubi ve válečných službách takové štěstí neměli. Vyčerrrpáním zahynuli. Někteří dokonce dostali válečné vyznamenání za chrrrabrrrost a hrrrdinství.

R: Já jen nechápu, jak Vašek s Josefem mohl hrát „Člověče, nezlob se!“, když ho hraje náš Kubík s mámou a tátou. Vždyť jste říkali, že tenkrát nebyly mobily, že nebyly počítačové hry…
B: Jasně že nebyly počítačové hrrry, ale člobrrrdo už bylo. To totiž vymyslel jeden Němec prrrávě na začátku války a rrrázem se z něj stala nejoblíbenější hrrra ve vojenských lazarrretech a špitálech. Tak se tehdy říkalo nemocnicím. Hrrráli ho vojáci z celé Evrrropy. A bylo jim v tu chvíli jedno, za koho a na jaké strrraně barrrikády bojují.
I: Takže „Člověče, nezlob se!“ je staré jako Želvíra?
B: Ano, zhrrruba sto let.

R: A co bylo dál s Josefem a s Vaškem?
Ž: Nakonec dorazili domů, i když hodně pochroumaní a velkými oklikami. Vašek mě celou tu dobu nosil s sebou, v kapse své vojenské brašny nebo uniformy. Vždycky pro mě někde našel něco zeleného k snědku. Vlastně mi to všechno uběhlo rychleji, když jsem půlku toho času prospala zimním spánkem. Vrátili se pár měsíců po skončení války. V roce 1918.
B: To už ale nebylo Rrrakousko-Uherrrsko, ale Československá rrrepublika s prrrezidentem Tomášem Garrriguem Masarrrykem.
I: O něm táta Vašek vyprávěl Kubíkovi a Dorce.
R: To když se slavilo výročí narození naší republiky.
B: Sprrrávně, holky, sprrrávně.

Ž: Cesty chlapců se pak po čase rozdělily. Josef se oženil a zůstal hospodařit ve své rodné vesnici a Vašek odešel do Prahy na studia přírodních věd. Vzal mě pochopitelně s sebou. To už je ale jiná historie.
I: Můžeme se vrátit k té sametové revoluci?
R: Ano. Proč naši odešli?
B: Odešli do prrrůvodu. Přesně jako před čtvrrrt stoletím.
Ž: Šli si to připomenout.
I: A ty jsi tenkrát taky ještě nebyl na světě?
B: Tak to pozorrr! Já se do naší rrrodiny dostal už před drrruhou světovou válkou. Ta bude mít prrro změnu výrrročí příští rrrok. To vám zase dopodrrrobna převyprrrávím já.

R: A kdo ještě z naší rodiny už byl na světě?
Ž: Táta Vašek a máma Lenka. Poznali se právě během sametové revoluce. Vaškovi bylo skoro dvacet let a studoval na akademii hru na klavír. Máma Lenka, která je o rok mladší než on, byla v posledním ročníku na gymnáziu a chystala se na přijímací zkoušky z herectví.
B: Ale hrrrála už v rrrůzných divadlech.
Ž: Ano, už tehdy byla moc šikovná.
I: A vy jste bydleli s Lenkou nebo s Vaškem?
Ž: Žili jsme ve Vaškově rodině.
B: Kubíkův táta Vašek je vnuk toho kluka Vaška, co si z prrrvní světové války přinesl domů Želvírrru. A Kubík je jeho prrravnuk.
R: Pra… Pra… To je na mě moc složité…
I: A proč se náš Kubík nejmenuje taky Vašek?
Ž: Protože se tak jmenuje Kubíkův bratranec. To už by těch Václavů Šandů bylo v rodině moc a nikdo by se v nich nevyznal.

B: Koukněte ta to mrrrně. Už zase chrrrníí. Takhle tu sametovou rrrevoluci prrrospí.
R: Já nespím.
I: Vždyť máš zavřené oči.
R: Já se koukám ušima…

Ž: Možná dobře, že usnula. To, co se tenkrát stalo před pětadvaceti lety 17. listopadu v Praze na Národní třídě, nebylo vůbec pěkné. Tenkrát si studenti chtěli připomenout Mezinárodní den studentstva.
B: Dali si srrraz na Alberrrtově a pak…
I: Pak šli v průvodu na Národní třídu.
B: Chytrrrá holka.
R: A Kubík chodí do druhé třídy…
Ž: Ano. Třída může být ve škole, ale říká se tak, Ričinko, i velké ulici, jako je třeba Národní třída v Praze. Ta začíná u Národního divadla a končí blízko Václavského náměstí.
B: Ale na Alberrrtov šli někteří studenti taky prrrotestovat.
Ž: Jistě. Protože stejně jako spousta dalších lidí nebyli spokojeni s tím, jak to v naší zemi chodí.
I: To bylo jako v Rakousko-Uhersku? Jak jsi Želvíro vyprávěla, že lidi nebyli spokojeni s mocipány a generály?
B: Chytrrrá holka. Dobrrrá paměť.
Ž: Bylo to podobné. Svět se sice od obou světových válek hodně změnil a lidé začali žít radostně a svobodně. Jenomže právě to se našim mocipánům a politikům nelíbilo. Nechtěli, aby měl někdo svobodnou vůli, aby mohl svobodně říkat, co si myslí. Kdo s nimi nesouhlasil, mohl jít i do vězení.
B: Hrrrůza.
R: A to byli úplně všichni zlí?
Ž: Pochopitelně že ne. Vládla jen malá hrstka politiků a jejich úředníků. Ale špatné bylo, že nepřipouštěli jiný názor. Jenom přikazovali, co ostatní musí a co nesmí. A spousta lidí v naší zemi si myslela, že je to tak správně. A spousta lidí s nimi i souhlasila.

autor: Zora Jandová
Spustit audio

Více z pořadu

Pusť si video