Knižní záložka: Amélie a tma

Milí kluci, holčičky a holky, zas je tady pátek a už zase na vás ťuká vaše knižní záložka.

Dnes jsem vybrala knížku, která bude zajímat nebojácné čtenáře kolem deseti let; ty dvě hrdinky jsou sice holky, ale myslím, že tajuplný příběh od Petry Neomillnerové Amélie a tma bude bavit i kluky. Knížku, co je zvenku fialová a černá, vydal Albatros s obrázky Lubomíra Kupčíka.

Dvanáctiletá Amélie má dlouhé černé vlasy, obléká se do černých šatů se spoustou černých knoflíků; má černou kočku Nitu a taky kolo má černé, navíc velké a těžké. A bydlí se smutnou maminkou v zapomenutém domě, kde se před sto dvaceti dvěma lety zastavil čas.

Neprozradím žádné tajemství, když vám řeknu, co se stalo – paní spisovatelka to totiž odhalí hned na začátku. S kočkou v proutěném košíku jede Amélie na noční výlet k Malé říčce k Trojskému ostrovu. A tam zjistí, že u Vltavy není sama.

„Holka asi v mém věku,“ popisuje Amélie, „má taky kolo, barevné, zato nemá kočku. Zůstanu stát ve stínu vrby a čekám, až se zvedne. Děti obvykle po půlnoci k vodě nechodí, pokud na tom nejsou jako já, ale tahle nevypadá, že by chtěla odejít. Brečí. Vtom se mi Nita vytrhne a jako černý stín se žene kamsi do rákosí. Nito! vykřiknu uraženě a holka sebou polekaně trhne. Otočí se a zůstane stát jako zkamenělá. Dobře vím, proč na mě tak zírá. Duchů ještě nejspíš moc neviděla.

Neboj se, povídám. Mimochodem, jmenuju se Amélie, a napřáhnu k ní ruku.
Markéta, odpoví ta holka, ale ruku mi nepodá. Co se ti stalo? zeptá se.
Utopila jsem se, řeknu. Při povodni. I máma se utopila, i všechny naše kočky.
Taky se chci utopit, řekne Markéta a já se zatetelím radostí.“

Pěkně ten příběh, do jehož konce zbývá osmdesát stran, začíná, co říkáte? Chcete vědět, co bude dál? Můžete si to přečíst v knížce Amélie a tma.

Za týden se těší na shledanou vaše knižní záložka.