I děti se potřebují rozloučit s umírajícím, lépe se pak vyrovnávají s jeho odchodem

Pečovat doma o vážně nemocného, a pak se s ním aktivně rozloučit, je náročné. A co teprve, když to probíhá v domácnosti, ve které žijí také děti. Jak sladit jejich potřeby s potřebami pacienta? Je vhodné, aby děti byly u toho, když se někdo z blízkých nakonec loučí se životem? Moderátorka Andrea Zajíčková si do Klubu Rádia Junior pozvala malířku, ilustrátorku a zakladatelku hospice Cesta domů, Martinu Špinkovou.

Pocitem nedostatečného rozloučení trpí jak dospělí, tak bohužel i děti. Někdy se tím trápíme po celý zbytek života. - Foto: Fotobanka Pixabay Pocitem nedostatečného rozloučení trpí jak dospělí, tak bohužel i děti. Někdy se tím trápíme po celý zbytek života. ©

 

Přehrát

Péče o nevyléčitelně nemocné, aktivní rozloučení s nimi a truchlení, je závažným tématem pro mnohé dospělé. A co teprve pro děti? Na toto téma si povídala Andrea Zajíčková se spoluzakladatelkou Domácího hospice Cesta domů Ak. mal. Martinou Špinkovou

Současné děti mají se svými rodiči a často i prarodiči jedno společné. Vyrůstají v době, ve které se odchod ze života stal tak trochu tabu. Poslední chvilky často probíhají v neosobním prostředí, za zavřenými dveřmi nemocnic. „Celý život si vybíráme, s kým chceme žít, s kým se chceme kamarádit, a na jeho konci jsme v těch nejintimnějších situacích s někým úplně cizím,“ řekla v rozhovoru pro Rádio Junior Martina Špinková, jedna z významných představitelek českého hospicového hnutí. „Lidé si často potřebují něco dopovědět se svými blízkými, ale mluvit o hodně osobních věcech, když kolem leží cizí lidé, to opravdu nejde. Doma to jde.“ Podle Špinkové žijeme v současnosti hodně sami pro sebe. Zvažujeme, zda si ponecháme blízkého člověka v jeho posledních chvílích doma, anebo zda to raději necháme na někom jiném. A pak nám najednou ten nemocný člověk zmizí za zavřenými dveřmi, ani nevíme jak, a my si s tím odchodem bez rozloučení nevíme rady. Někdy se tím trápíme po celý zbytek života. Pocitem nedostatečného rozloučení trpí jak dospělí, tak bohužel i děti. 

Děti se potřebují aktivně rozloučit

 

Martina Špinková je jedna ze zakladatelek hospice Cesta domů a ilustrátorka desítek knih pro děti, z nichž některé přibližují s lehkostí svět nemocných nebo vyprávějí o ztrátě někoho blízkého. Na otázku, zda by děti měly být u toho, když se někdo loučí se životem, má jasnou odpověď: „Ano, protože na vlastní oči vidí, jak je ten člověk stále křehčí, jak odchází. Myslím si, že se jim pak lépe chápe ono ›on už musel‹.“ Pro děti to má významný terapeutický dopad. Důležitou tečkou je pak jejich přítomnost na smutečním obřadu. Názor, že by děti měly pobývat s umírajícími, podporují i psychologové. Například Martin Loučka, specialista na paliativní léčbu, říká: „Pokud to lze, voďme děti k umírajícím. Děti postupně vstřebávají zhoršování se stavu, a dospělí je tak mohou na všechno připravit.“   

Děti přinášejí nadhled a humor

 

Péče o vážně nemocného nebo starého člověka v domácím prostředí bývá velmi náročná a sladit ji dokonce s péčí o děti, není vůbec lehké. Martina Špinková je přesto přesvědčená o tom, že bychom se měli snažit děti do pečování vtáhnout co nejvíce. Často se obáváme, aby nebyly vyděšené, zjitřené nebo naopak znuděné. Opak prý bývá pravdou. Děti bývají nebývale ochotné a často překvapí svou otevřeností, lehkostí a třeba i humorem. „Ty děti jsou velmi spontánní, například se nadšeně zajímají o všechny ty pomocníky pro dědečka jako chodítko, polohovací postel, zvedací křeslo apod.“ Martina Špinková za podstatné považuje to, že děti si mohou na vlastní kůži vyzkoušet, že život není jen o výkonu, o tom něco dokázat. Děti se pečováním a doprovázením učí nenápadnému umění potěšit někoho třeba jen drobností, třeba podáním hrnku čaje. To je formuje na celý život.  

Když nakonec přijde rozloučení

 

V takových chvílích by děti měly mít možnost svou bolest, lítost, smutek a obavy vyjádřit a sdílet s dospělými. Bohužel se často stává, že dospělí nechtějí s dětmi o smutku mluvit. Děti to ovšem velmi potřebují a nejvíce jim pomáhá upřímnost. Když vidí slzy a emoce dospělých, pomáhá jim to lépe uvolnit ty své, a tak zdravěji naložit se smutkem. Podle hosta Atria je truchlení s podporou dospělého velmi důležité. 

Více se dozvíte, když si poslechnete celý rozhovor nahoře v článku. 

Vysílání

 

Archiv

Audio archiv

Kamery

Pusť si video

Další videa na YouTube

Vysíláme Live
On Air
Zavřít