Co je to klekání?

Ve vesnici, která neměla kostel ani kapli, se zvonilo uprostřed návsi na malou zvoničku. Aby byly všude alespoň zvoničky, nařídil císař Josef II. Ten žil v dobách našich prapraprababiček, ve škole se budete učit, že to bylo ve druhé polovině 18. století.

Důvod to mělo celkem praktický. Když se ve vesnici něco semlelo – začalo hořet nebo hrozilo nějaké jiné nebezpečí, začalo se zvonit na poplach, aby všichni přiběhli na pomoc.

V dobách klidu se ale zvonilo především ono klekání. Možná jste to slovo slyšeli v nějaké pohádce. Klekání bylo zvonění, které se opakovalo ráno při rozednění, v poledne a večer. Lidé při tomto zvonění měli pokleknout – proto klekání. Pánové si ještě měli sundat z hlavy klobouk a všichni se měli pomodlit modlitbu „Anděl Páně“.

Dokud lidé neměli hodiny, tak jim klekání také pěkně určovalo čas. Věděli, kdy vstávat, kdy sednout k obědu i kdy už zahnat děti na pec. A děti věděly, že do klekání musí být doma, nebo to aspoň stihnout, než se dozvoní, protože na ty, které se venku někde zapomněly, čekala v poledne polednice a večer klekánice. To jsou samozřejmě postavy pohádkové, vymyšlené, ale klekání je skutečně název pro pravidelné zvonění, vyzývající k modlitbě a to si dnes zapište za uši.